Vydědění

Dědickým právem rozumíme podle občanského zákoníku právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní, s tím, že pozůstalost tvoří veškeré jmění zemřelého k okamžiku jeho smrti, tedy jak aktiva, tak i pasiva. Výjimkou jsou práva a povinnost vázaná výlučně na osobu zemřelého, pokud nebyly uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci (např. u soudu). 

Základním principem dědického práva je tzv. univerzální sukcese, tedy že pozůstalost přechází na dědice jako celek. V případě, že tedy dědic nabyde dědictví. Nabyde společně s majetkem i zůstavitelovy dluhy.

Z finančního hlediska je nákladnější dědické řízení. Oproti darování se dědické řízení prodražuje o odměnu, která náleží notáři. Ta se vypočítává podle hodnoty pozůstalosti. Naopak v případě, že dochází k darování nemovitosti, je potřeba zaplatit správní poplatek při vkladovém řízení do katastru nemovitostí, který u nemovitostí činí jen 2.000 Kč.

Darování v některých případech může podléhat dani z příjmů. V České republice je však darování mezi příbuznými v přímé linii a v některých případech v linii vedlejší od daně osvobozeno. Naopak u dědického práva se daň z hodnoty nabytého dědictví neplatí.

Darování za života s sebou nese výhody možnosti si lépe upravit podmínky převodu majetku. Jedná-li se o nemovitou věc, zpravidla dárci chtějí svoji nemovitost k dožití a je tak potřeba pamatovat na potřebu zřídit věcné břemeno nebo výměnek.

Darování bývá zpravidla snazší, méně nákladnější a proces bývá jednodušší, jelikož vlastník převádí majetek na jím přímo vybranou osobu. Je tak naplněna přesně vůle dárce, bez nutnosti řešit předmětný majetek složitě v dědickém řízení.

Darování umožňuje dárci lepší kontrolu nad tím, kdo získá jeho majetek. Současně tím lze předejít vzniku konfliktů o majetek, které mohou nastat mezi dědici po smrti zůstavitele.

Řízení o pozůstalosti (dědické řízení) se zahajuje zpravidla bez návrhu na základě úmrtního listu, který zašle příslušnému soudu matriční úřad. 

Poté, co je soudem jmenován notář, zahájí řízení a kontaktuje dědice. Zjištění okruhu dědiců je úkolem notáře, stejně tak jako zjistit, zda existuje závěť či dědická smlouva, příp. listina o vydědění, nebo zda se bude dědit dle zákonné posloupnosti. 

Dědické řízení zahajuje zpravidla bez návrhu příslušný soud na základě oznámení učiněném matričním úřadem o smrti fyzické osoby. Na návrh se řízení zahajuje, pokud je z něj patrno, že navrhovatel si činí právo na pozůstalost jakožto dědic. 

Návrh se podává u soudu, který je příslušný k projednání dědictví, tedy především soud, v jehož obvodu měl zůstavitel v době smrti evidováno místo trvalého pobytu. Řízení pak probíhá před notářem, který vykonává činnost jako soudní komisař.

Spojení mezi společným jměním manželů a dědickým právem lze vnímat ve dvou rovinách. Mluvíme-li o tom, zda do společného jmění manželů spadá i dědictví, které nabyde jeden z manželů, odpověď zní ne. Výjimkou by bylo, pokud by taková skutečnost byla výslovným přáním zůstavitele v pořízení pro případ smrti. Zákonný režim však dědictví ze společného jmění manželů vylučuje.

V případě, že však mluvíme o dědickém právu, v rámci kterého se vypořádává majetek, který je ve společném jmění manželů, je potřeba nejprve toto společné jmění vypořádat stejným způsobem, jelikož došlo k zániku manželství. Do dědictví pak spadá ta část, která by připadla zůstaviteli po vypořádání společného jmění manželů.

Majetek, který v okamžiku smrti zůstavitele je součástí společného jmění manželů se musí nejdřív vypořádat. Do dědictví připadne to, co dle vypořádání patří zemřelému manželovi společně s výlučným majetkem zůstavitele. 

Účastníky dědického řízení jsou osoby, u nichž existuje právní titul, který zakládá jejich právo na pozůstalost či jejich část.

 Účastníky tak budou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. 

Účastníkem bude i manžel zůstavitele, jde-li v něm o rozhodnutí o právech a povinnostech ze společného jmění manželů při zániku manželství smrtí zůstavitele.

Účastníkem bude i nepominutelný dědic, jde-li o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

Účastníky mohou být při úkonech, které činí, i vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti,

Zároveň je potřeba upozornit že dědic nemůže zastupovat v řízení jiného dědice. Zástupce tak vždy musí být osoba, která sama nemá právní zájem na výsledku dědického řízení. 

Pokud se jedná o dědice, který nemůže samostatně před soudem jednat a zároveň nemá zákonného zástupce, musí být zastoupen opatrovníkem. 

Zvolit si právního zástupce je určitě vhodné v situacích. Kdy je dědiců více, kdy v rámci rozdělování pozůstalosti vznikne spor mezi dědici nebo v případech kdy neexistuje poslední vůle zemřelého. Pro hladký průběh dědického řízení je proto doporučeno si zvolit právního zástupce, který dohlédne na bezproblémové vypořádání dědictví.

Přibráním právního zástupce může pomoci ušetřit čas a stresující situace, které v rámci dědického řízení mohou nastat.