Volný přístup k vnitřnímu trhu Evropské unie je zcela zásadní výhodou plynoucí z našeho členství v Unii. Jeho úprava a základní východiska jsou obsažena v I. hlavě třetí části Smlouvy o fungování evropské unie (dále jen „SFEU“). Konkrétní definici pak obsahuje článek 26 odst. 2: „Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv.“ Zde můžeme spatřit čtyři hlavní principy vnitřního trhu. V zásadě se tedy jedná o jakýsi prostor, ve kterém nesmí docházet k žádné diskriminaci mezi členskými státy na základě jejich státní příslušnosti.

Svobodný pohyb zboží

Zboží je definováno v Soudním dvorem EU v rozsudku C-7/68 Komise v. Itálie jako: „Výrobky, které mohou být ocenitelné v penězích a mohou být předmětem obchodní transakce.“ Z této velmi široce pojaté definice jsou však z logického důvodu na základě čl. 346 SFEU vyjmuty zbraně, které se řídí jiným režimem. Hlavními předpoklady svobodného pohybu zboží jsou pak celní unie, zrušení množstevních omezení (a opatření s rovnocenným účinkem) a zákaz daňové diskriminace. Zjednodušeně lze říci, že v rámci EU jsou plošně zakázány nejen všechny tarifní překážky obchodu (tj. dovozní/vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jako cla), ale i ty netarifní (tj. množstevní omezení a ORUKO). Toto se v konečném důsledku zásadně promítne na dostupnosti a cenně obchodovaného zboží.

Svobodný pohyb osob

Další zásadní svobodou je svoboda pohybu osob. Ta prošla poměrně rozsáhlým vývojem, kdy z pouhé ekonomické svobody pohybu pracovníků nakonec Maastrichtskou smlouvou vznikl až institut občanství EU. Na jeho základě má každý občan právo se svobodně pohybovat a pobývat na území jiného členského státu. Stejné právo náleží i jejich rodinným příslušníkům, a to nezávisle na jejich státní příslušnost či členství v Unii. Podrobnou úpravu lze nalézt v článcích 20 a 21 SFEU, v V. hlavě Listiny základních práv EU, a nakonec i v tzv. pobytové směrnici 2004/38/ES, jež obsahuje komplexní soubor práv a povinností migrujících občanů EU. Tato svoboda velmi úzce souvisí i se svobodným pohybem služeb, jakožto dalším základním principem vnitřního trhu EU.

Svobodný pohyb služeb a svoboda usazování

Obě tyto svobody se vztahují na volný provoz podnikatelské činnosti na území jiného státu Unie v národním režimu – tedy za stejných podmínek jako mají občané daného státu. V rámci svobody pohybu služeb tedy může například český advokát dočasně vykonávat své služby v Německu, a to v zásadě ve zcela rovném postavení jako by měl v ČR. Jedná se však pouze o dočasný a nahodilý výkon podnikatelské činnosti. Při výkonu činnosti dlouhodobé a pravidelné je už nutné hovořit o svobodě usazování. Ta nám umožňuje nejen trvale podnikat na území jiného státu Unie, ale dokonce si zde i zřídit pobočku či dceřinou společnost.

Svoboda pohybu kapitálu

Poslední základní svobodou je pohyb kapitálu. Ten lze pak dále dělit na pohyb plateb, který byl základním předpokladem vzniku společného trhu a pohyb investičního kapitálu (svoboda investování), jemuž se liberalizace dostalo až koncem 80. let. O významu této svobody svědčí i fakt, že jakékoli svévolné omezení pohybu kapitálu je zakázáno nejen mezi členskými státy, ale podle článku 63 SFEU platí i na vztahy mezi členským státem Unie a třetími zeměmi.

Možnosti omezení těchto svobod

Tyto základní svobody však lze ze zákonem stanovených důvodů omezit. Zpravidla se jedná o výjimky uvedené přímo v zakládacích smlouvách (tedy primárním právu EU) nebo opřené o tzv. kategorické požadavky veřejného zájmu jednotlivých členských států. Těmi mohou být například ochrana života a zdraví lidí a zvířat, veřejná bezpečnost nebo ochrana národního kulturního pokladu. Tyto požadavky následně musí projít testem proporcionality, který provádí Soudní dvůr EU. Stanovisko Soudního dvora je v této situaci takové, že veškeré svobody vykládá extenzivně, zatímco jakákoli jejich možná omezení vykládá restriktivně. Tím je nastaven dlouhotrvající trend neustálého rozšiřování svobod vnitřního trhu.