Možná některé z Vás překvapí, že i slib může zavazovat k následnému plnění. Nejedná se však pochopitelně o všechny sliby a ani tomu tak nebude ve všech případech. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník však výslovně pamatuje na situaci, kdy jeden člověk druhému slíbí věc darovat, ale k samotnému darování následně již nedojde.

Institut slibu daru je upraven v ustanovení § 2056 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat, ale ten, kdo slib obdržel, má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru. Z předešle zmíněného tak vyplývá, že slibující nemá povinnost skutečně darovat, ale pakliže někomu slíbí, že v budoucnu daruje, pak ho stíhá povinnost nahradit náklady účelně vynaložené, které druhá strana vynaložila v očekávání, že dojde k darování.

Darování je jen to právní jednání, které bylo založeno smlouvou. Na první pohled by se mohlo zdát, že darování je jednostranné, ale není tomu tak. Darovací smlouva je smlouva dvoustranná, kde jedna strana daruje a druhá osoba tento dar musí přijmout. Pokud však jedna strana dá té druhé pouze slib, že v budoucnu daruje a zároveň nebude uzavřena například smlouva budoucí, tato strana nemá povinnost darovat, protože slib, který dala, nezavazuje k budoucímu uzavření darovací smlouvy a k darování. Darovací slib je totiž jednostranným právním jednáním. Pokud se tedy strana rozhodne nedarovat, nelze se domáhat po druhé straně toho, aby v budoucnu skutečně uzavřela darovací smlouvu.

Ptáte se, jak vlastně onen slib daru musí vypadat? Jak již bylo výše zmíněno, i darovací slib je právním jednáním, a proto musí splňovat náležitosti pro právní jednání. Pan doktor Pilík ve svém článku v Právních rozhledech 17/2015 uvádí, že musí v prvé řadě dojít k identifikaci toho, komu je slib určen. Pilík tak dovozuje z toho, že slib daru je adresované právní jednání, což znamená, že slib musí mít adresáta. Základem slibu daru je podle něj samotné slíbení daru někomu jinému. Zde zdůrazňuje, že jde o pouhé slíbení. Jako další náležitost Pilík uvádí, že musí dojít k vymezení předmětu daru. K tomuto dodává, že jelikož právní úprava nestanoví více, je třeba trvat na tom, že postačí obecné vymezení. Dar by však mělo být možno identifikovat. Co se týká formy, zákon žádnou formu pro slib daru nestanoví, tudíž je třeba vycházet z obecné zásady bezformálnosti právních jednání tak, jak je uvedeno v první části § 559 občanského zákoníku.

A jaké že jsou vlastně v těchto případech následky slibu daru? Ten, kdo slib daru obdrží a následně v dobré víře učiní nějaké kroky, které mají s očekávaným darem souvislosti, je zákonem chráněn. Ochrana se zde promítá v tom, že dárce má povinnost uhradit náklady, které druhé straně v souvislosti se slibem daru vznikly. Zákon stanoví, že se hradí jen účelně vynaložené náklady. Nebude se tedy jednat o každý náklad, který strana vynaloží. Zároveň strana, která náklady vynaložila, musí být v dobré víře. Jako příklad účelně vynaložených nákladů mohou sloužit cestovní náklady, které ten, kdo dar očekává, vynaloží na cestu k tomu, kdo slíbil darovat.

Pokud byste měli k institutu darování či slibu daru nějaké otázky, určitě se neváhejte obrátit na advokátní kancelář.