Nárok na příspěvek na bydlení pro osoby v domovech se zvláštním režimem

Nejvyšší správní soud (NSS) se postavil na stranu zranitelné skupiny obyvatel v zásadním rozhodnutí týkajícím se nároku na příspěvek na bydlení. Rozhodnutí zásadně zpochybňuje dosavadní praxi Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) a přináší nové světlo na problematiku sociálních dávek pro osoby bydlící v domovech se zvláštním režimem. NSS potvrdil, že i klienti těchto zařízení mohou splnit podmínky pro nárok na příspěvek na bydlení.

Pozadí případu

Předmětem sporu byla žádost žalobkyně, žena ubytovaná v domově se zvláštním režimem, o příspěvek na bydlení. Tato žádost byla nejprve zamítnuta úřadem práce, poté i MPSV. Ministerstvo argumentovalo, že smlouva o poskytování sociální služby, uzavřená podle § 91 zákona o sociálních službách (ZoSS), není nájemní smlouvou ve smyslu zákona o státní sociální podpoře (§ 24 ZoSSP). Tuto argumentaci potvrdil i Krajský soud v Brně. Žalobkyně však podala kasační stížnost, ve které poukazovala na to, že smlouva zahrnovala právo na užívání obytné jednotky za úplatu, a měla by proto být považována za nájemní vztah. Podle ní tak splňovala podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud se přiklonil na stranu žalobkyně a označil dosavadní výklad ministerstva
i krajského soudu za nesprávný. V rozsudku dospěl k následujícím klíčovým závěrům:

1. Smlouva o poskytování sociální služby zahrnuje nájemní vztah: NSS konstatoval, že pokud smlouva o poskytování sociální služby zahrnuje závazek poskytovatele poskytnout klientovi prostory k ubytování za úplatu, lze na tuto smlouvu nahlížet jako na nájemní vztah ve smyslu zákona o státní sociální podpoře. Tento názor je v souladu s § 24 odst. 1 ZoSSP, který stanovuje podmínky pro nárok na příspěvek na bydlení.
2. Právní kvalifikace nájmu: Soud uznal, že i když se jedná o specifickou smlouvu podle zákona o sociálních službách, není to překážkou k tomu, aby byla část smlouvy týkající se bydlení kvalifikována jako nájemní vztah. Subsidiární použití občanského zákoníku (§ 2201–2234) podle NSS umožňuje na tento vztah pohlížet jako na nájemní s modifikacemi odpovídajícími zákonu o sociálních službách.
3. Oddělení nákladů na bydlení a další služby: NSS zdůraznil, že náklady na bydlení v domovech se zvláštním režimem musí být jasně odděleny od nákladů na jiné služby, jako je péče či strava. Platby za bydlení v domovech jsou samostatnou položkou, kterou klient hradí z vlastních prostředků, a tyto náklady by měly být zohledněny při posuzování nároku na příspěvek.
4. Smysl a účel příspěvku na bydlení: Soud připomněl, že příspěvek na bydlení má pomoci těm, jejichž náklady na bydlení přesahují zákonem stanovený podíl jejich příjmů. Tento cíl podle NSS ospravedlňuje širší výklad nájemních vztahů tak, aby podpora byla dostupná i zranitelným skupinám obyvatelstva, včetně seniorů a osob se zdravotním postižením žijících v domovech.

Argumentace a judikatura

NSS při svém rozhodování vycházel z dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 3139/2020), který konstatoval, že smlouva o sociální službě zahrnující ubytování může být považována za nájemní vztah, pokud je jejím účelem uspokojení bytových potřeb klienta. NSS rovněž poukázal na subsidiární použití občanského zákoníku a odmítl striktní výklad ministerstva, že by nájem musel být upraven výhradně podle ustanovení o nájmu bytu.

Závěr

Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím nejenom potvrdil nárok žalobkyně na spravedlivé posouzení její žádosti o příspěvek na bydlení, ale také otevřel cestu k lepší ochraně práv dalších klientů domovů se zvláštním režimem. Tato skupina, která často bojuje s finanční nejistotou, nyní může očekávat spravedlivější přístup k systému sociální podpory. Rozhodnutí je tak významným krokem k posílení rovnosti a dostupnosti sociálních dávek v České republice.