Nakládání s obvyklým vybavením rodinné domácnosti je omezeno

Obvyklé vybavení rodinné domácnosti je souborem movitých věcí, které slouží běžným potřebám rodiny a jejich členů. Pro obvyklé vybavené rodinné domácnosti není rozhodující, kterému z manželů náleží nebo zda náleží oběma, rozhodující je funkce dané věci.

Ustanovení § 3038 občanského zákoníku stanoví, že obvyklé vybavení rodinné domácnosti není součástí společného jmění manželů. Uvedené ustanovení vyvolává stále rozpory odborné literatury. Jazykovým výkladem uvedeného ustanovení lze dojít k závěru, že věci spadající pod obvyklé vybavení rodinné domácnosti nejsou součástí společného jmění manželů a institut obvyklého vybavení je tak nutno považovat za zvláštní majetkový režim. Z věcného záměru občanského zákoníku naopak plyne, že účelem zařazení právní úpravy obvyklého vybavení rodinné domácnosti do občanského zákoníku bylo vytvoření majetkového souboru se zvláštní ochranou, do kterého mohou spadat věci ze společného jmění manželů, podílového spoluvlastnictví manželů i výlučného vlastnictví jednoho z manželů, nikoli vytváření zcela nové majetkové kategorie mezi manžely.

K otázce obvyklého vybavení rodinné domácnosti a společného jmění manželů se v nedávné době vyjádřil také Nejvyšší soudu v rozhodnutí, sp. zn. 22 Cdo 3831/2022, ze dne 26. 1. 2023: „Smysl a účel úpravy institutu obvyklého vybavení rodinné domácnosti nevyžaduje a smysl a účel úpravy společného jmění manželů vylučuje, aby se oproti dikci § 3038 o. z. věci nestaly součástí společného jmění manželů jen proto, že současně tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, resp. aby věci nabyté před 1. 1. 2014 tvořící součást společného jmění manželů přestaly být jeho součástí jenom proto, že současně tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti.“

Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že je movitá věc součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, se nedotýká vlastnického práva k ní. Smyslem a účelem úpravy obvyklého vybavení rodinné domácnosti je pravděpodobně omezení vlastnického práva v možnosti nakládat s movitými věcmi, které jsou takovým vybavením. Manžel totiž může nakládat s věcí patřící do obvyklého vybavení rodinné domácnosti pouze se souhlasem druhého manžela, nejedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty. Pokud dojde k zániku rodinné domácnosti tím, že ji jeden z manželů opustí, může tento manžel požadovat po druhém manželovi věci z obvyklého vybavení, které jsou v jeho výlučném vlastnictví. Zákonodárce zde ale klade důraz na ochranu a zájmy nezletilých dětí žijících v rodinné domácnosti, a pokud druhý manžel potřebuje některé věci pro zajištění jeho potřeb, nemůže jim je manžel, který je výlučným vlastníkem, odejmout.

S ohledem na vše výše uvedené není možné interpretovat obvyklé vybavení rodinné domácnosti jako zvláštní kategorii stojící vedle společného jmění manželů, ale pouze jako soubor movitých věcí, jehož vlastnictví je omezeno ve smyslu nakládání s věcmi spadajícími do tohoto souboru.