Samotný zákon však připouští z obecného pravidla výjimky. Zákon totiž říká, že není třeba svolení, „pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.“
Pojďme si toto ustanovení spolu blíže rozebrat, abychom pochopili, v jakých situacích není třeba souhlasu. První část ustanovení, tedy, že se podobizna, zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, znamená, že si např. fotografii či nahrávku osoby pořídíte jako zachycení důkazu, který bude následně použit v trestním nebo obdobném řízení. Pokud si tedy budete nahrávkou, nebo fotografií opatřovat klíčový důkaz, který vám jako slabší straně nebo oběti poskytne ochranu zájmu a práv, které náleží vám nebo jiné osobě, pak bude vaše jednání spadat do výjimky a přestože fakticky budete i v tomto případě zasahovat do soukromí jiného, zájem na ochranu vašich práv bude v danou chvíli důležitější a vaše jednání bude tedy v souladu s právem.
Aby však vaše jednání bylo v pořádku, musíte mít na paměti, že takovýto váš zásah do soukromí jiného musí být přiměřený a nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
V případě neshod, zda byl váš zásah do soukromí jiného přiměřený, by soud prováděl tzv. test proporcionality, ve kterém by zjišťoval, zda byl takto vámi získaný důkaz vhodný k prokázání dané skutečnosti a zda byl učiněn včas, dále by soud zkoumal, zda byl takto použitý důkaz skutečně potřeba, tedy zda nešlo dokazované skutečnosti prokázat i cestou, která by nezasahovala do práv dotčené osob, nebo zasahovala do jejích práv výrazně méně. A třetí skutečností, kterou by soud zkoumal, by mohlo být, zda je cíl pořízení záznamu či fotografie legitimní, v rámci toho by soud mohl zkoumat, kde byl záznam pořízen, jaké jednání je na něm zachycováno, atd.