V polovině roku 2023 má vstoupit v účinnost nový stavební zákon

V polovině roku 2023 má vstoupit v účinnost nový stavební zákon.

Dne 15.7. podepsal prezident Miloš Zeman nový stavební zákon, který má podle vlády především zrychlit stavební řízení a zajistit dodržování stanovených lhůt. Tento zákon, který se připravoval několik let a který ministerstvo pro místní rozvoj, které ho předložilo, považuje za zásadní, má vstoupit v účinnost až v polovině roku 2023, přičemž některé změny začnou platit již od 1. ledna příštího roku. To umožní například budovat novou síť státní stavební správy a nabírat do ní nové lidi. Zákon tak přesouvá stavební úřady pod stát a počítá se vznikem Nejvyššího stavebního úřadu, pod kterým budou jednotlivé stavební úřady organizované podobně tak, jako je tomu nyní např. u finanční správy.

Nový zákon například posiluje postavení obcí v územním rozvoji, neboť obec bude vždy účastníkem stavebního řízení, a zavádí pro vyjádření dotčených orgánů lhůtu 30 dní, kterou lze ve zvláště složitých případech nebo při nařízení ohledání na místě prodloužit o dalších 30 dní.

Stavební řízení se také díky digitalizaci budou moci absolvovat elektronicky z domova. Podle Hospodářské komory zákon pomůže jednak občanům, podnikatelům, ale i veřejným investorům při povolování staveb od dálnic až po rodinné domy.

Nový rozsudek Nejvyššího soudu

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 stanovil, že Česká pošta konala protiprávně, když svému zaměstnanci z Olomouce platila nižší mzdu, než svému zaměstnanci v Praze. Jaké důsledky tento rozsudek bude mít pro zaměstnavatele a jak se bránit potenciálním žalobám ze strany zaměstnanců?

O co se jedná?

Jeden z nejnovějších rozsudků Nejvyššího soudu stanovil, že Česká pošta postupovala protiprávně, když svému zaměstnanci z Prahy platila vyšší mzdu, než jinému zaměstnanci na stejné pozici, ale v Olomouci. Česká pošta jakožto zaměstnavatel před soudem prvního stupně v rámci své obhajoby použila dva základní argumenty: práce řidiče pošty je v Praze složitější než v Olomouci (což se jí nepodařilo prokázat), ale hlavně, že životní náklady, jako je nájem, služby a doprava v Praze jsou mnohem vyšší, než v regionech. Nejvyšší soud se pak zabýval otázkou, jestli lze mezi pracovní podmínky zařadit také externí ekonomicko-sociální faktory, jako jsou například životní náklady v místě bydliště zaměstnance. Ve svém rozsudku zdůraznil, že nelze, protože zákon přesně stanovuje, jak hodnotit „obtížnost pracovních podmínek“. Při rozhodování o výše mzdy se smí zohledňovat pouze interní faktory ze zákoníku práce, jako je rozvržení pracovní doby, směny, přesčasy, nebo rizikovost a další negativní vlivy pracovního prostředí.

Co říká zákoník práce?

Zákoník práce skutečně uvádí, že za stejnou práci, nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u jednoho zaměstnavatele stejná odměna, plat, nebo dohoda. Zejména z tohoto důvodu nakonec Nejvyšší soud rozhodl, že je protiprávní, aby Česká pošta jako zaměstnavatel v různých regionech platila svým zaměstnancům na stejných (nebo obdobných pozicích) jinou výši mzdy. Takový rozsudek je první svého druhu. Nejvyšší soud i nižší soudy totiž doposud řešily ve svých rozsudcích pouze rovné odměňování zaměstnanců na stejných, nebo velmi blízkých pracovištích.

Co to vlastně znamená v praxi?

I když je očividné, že Nejvyšší soud tímto rozsudkem zdůraznil, že základní mzda by měla být stejná ve všech částech republiky, závěr, který můžeme dovodit z rozsudku, není tak jednoznačný. Jelikož České právo není právem založeným na precedentech, ve skutečnosti z rozsudku plyne pouze to, že se konkrétnímu zaměstnavateli nepodařilo prokázat, že se nejedná o stejnou práci. Neznamená to, že nyní všichni zaměstnavatelé ve všech regionech budou nuceni všem zaměstnancům navýšit mzdu tak, aby odpovídala mzdě zaměstnanců v Praze. Je však možné, že zaměstnavatelé budou čelit žalobám ze strany zaměstnanců, proto by bylo namístě udělat určitá opatření.

Jak se můžou zaměstnavatelé bránit?

Jedním z možných řešení je, že potenciálně žalovaní zaměstnavatelé budou schopni prokázat, že se práce v Praze od ostatních regionů liší ne externími (výše nájmu, cena služeb), ale interními faktory, které jsou v zákoníku práce taxativně vyjmenované. Interní faktory slouží k hodnocení obtížnosti pracovních podmínek a na jejich základě se dá vyargumentovat rozdílná výše mzdy v různých regionech. Pro zaměstnavatele by bylo jako obrana před možnými žalobami ze strany zaměstnanců v regionech vhodné projít firemní dokumenty a připravit nutné změny v zaměstnaneckých řádech tak, aby se práce v Praze lišila od práce v ostatních regionech. Může jít třeba o úpravu výše zmíněné pracovní doby, nebo papírově odlišnou úroveň rizika, případně o odlišnou náplň práce.

Advokátní kancelář CIKR je připravena pomoct s úpravou interních dokumentů a ochranou vaší firmy v případě žalob ze strany zaměstnanců nebo žádostí o dorovnání mzdy. Rádi vás provedeme celým procesem a v případě soudního sporu vám poskytneme naše nejlepší advokáty z oblasti pracovního práva, a proto nás neváhejte kontaktovat.

Náhrada škody podle krizového zákona

Vyhlášení nouzového stavu, karantény a jiných opatření na území České republiky v souvislosti s šířící se pandemií viru COVID-19, lidově zvaného „koronavirus“ se projevuje očekávanými negativními dopady nejen na českou ekonomiku celkově, ale i na jednotlivé podnikatele a živnostníky.

V pondělí 16. března spustila Českomoravská záruční a rozvojová banka příjem žádostí o program Úvěr COVID na podporu podnikatelů. Živnostníci poškození vládními opatřeními proti viru tak mohou žádat o bezúročné půjčky do 15 milionů korun, do výše 90 procent způsobilých výdajů se splatností 2 roky včetně možnosti odloženého splácení na dobu 12 měsíců.

Ministerstvo financí dále plánuje prominutí pokut za opožděné podání přiznání k dani z příjmu fyzických a právnických osob a další plošná opatření, jejichž cílem je zmírnit dopady aktuální situace. Zdá se však, že se osobám, kterým vznikla v souvislosti s opatřeními škoda, nabízí ještě jedna možnost podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen krizový zákon).

Zákon č. 240/2000 Sb.

Tento zákon upravuje působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace a při jejich řešení. Krizovou situací se podle §3 samotného zákona rozumí mimořádná událost, při níž je vyhlášen stav nebezpečí.

Na základě §36 krizového zákona je stát povinen nahradit fyzickým i právnickým osobám škodu způsobenou v přímé souvislosti s krizovými opatřeními. Co konkrétně bude toto ustanovení pro fyzické a právnické osoby bude znamenat?

Důležitá ustanovení krizového zákona:

§ 36 odst. (1)

§ 36 odst. (1) „Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“

Jelikož jsou orgány státu těmi, kdo provádí krizová opatření, zde se stanovuje jejich odpovědnost za škody krizovými opatření způsobené. Státu je tímto odstavcem určena objektivní odpovědnost za škodu s tzv. liberačním důvodem. Liberačním důvodem, pomocí kterého se stát může zbavit odpovědnosti za škodu je, když prokáže, že si škodu poškozená fyzická nebo právnická osoba způsobila sama nezávisle na krizových opatřeních.

Dalším důležitým faktem vyplývajícím z prvního odstavce §36 je nutnost příčinného vztahu mezi zvláštní událostí a vzniklou škodou, bez kterého poškozená osoba nemá nárok na náhradu škody. Vznik odpovědnosti státu za škodu fyzické nebo právnické osoby se bude řídit tím, jestli se podaří prokázat vztah příčiny a následku, jako je například nařízení o uzavření restaurace a následně prošlými potravinami, které měl majitel již zakoupené.

§ 36 odst. (2)

§ 36odst. (2) „Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.“

Předpisy, podle kterých se hradí věcná škoda jsou například občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce, nebo služební zákon. Věcná škoda je majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích a jejím nejobecnějším rozdělením je dělení na skutečnou škodu (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans).

Skutečná škoda je majetková újma vyjádřitelná v penězích, která spočívá v důsledku škodní události ve zničení, zmenšení, ztrátě, snížení nebo jiném znehodnocení již existujícího majetku. Skutečnou škodou jsou nejenom náklady na zakoupení materiálů (např. potraviny v restauraci), které v důsledku opatření nemohou být využity a jsou znehodnoceny, ale i náklady na uchování nakoupených materiálů (např. náklady na zamrazení potravin) a úroky z úvěru, který si musel poškozený vzít (např. úroky z půjčky na zakoupení velkého mrazáku). Skutečná škoda nemusí mít pouze podobu zmenšení majetku poškozeného, ale může spočívat rovněž ve vzniku dluhu poškozeného. Taková škoda musí být fyzickou nebo právnickou osobou prokázána přesným vyčíslením. Proto je v momentální situaci opravdu důležité sbírat doklady o všech škodách, aby je pak následně bylo možné co nejpřesněji vyčíslit.

Ušlý zisk je také majetková újma, která se vyjadřuje v penězích. Počítá se jako rozdíl majetkového prospěchu poškozeného (třeba podnikatele), který se nezvýšil kvůli škodné události (nouzovému opatření), ačkoliv kdyby této nebylo, mohl by poškozený doložitelným způsobem při běžném chodu věcí toto zvýšení očekávat. Ušlým ziskem je tak např. útrata zákazníků a klientů, kteří by do restaurace, baru či jiné provozovny zavítali, kdyby nebyla zavřená. Stejně tak se jedná o výdělek, o který fyzická nebo právnická osoba přišla v důsledku zrušení různých představení, veletrhů, trhů apod.

§ 36 odst. (4)

§ 36odst. (4) „Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.“

Kompenzaci poškozené osobě za majetkovou újmu vzniklou v souvislosti s krizovými opatřeními má poskytnout orgán, z jehož pokynu se krizové opatření uskutečnilo. Náhrady škody obecně se provádějí buď restitucí (navrácení do původního stavu, náhrada), nebo kompenzací (peněžitá náhrada). Pro účely náhrady škody podle krizového zákona stanovil zákonodárce formu peněžité náhrady. Jelikož krizový zákon nevymezuje organizační složku státu příslušnou za stát vystupovat v řízení o nároku, bude potřebné uplatňovat své nároky u Ministerstva vnitra, které je podle § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb. ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém. Tomuto nasvědčuje i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 ze dne 17. 9. 2009, podle kterého „ve sporu o náhradu škody v příčinné souvislosti s krizovým opatřením vystupuje za stát v občanském soudním řízení Ministerstvo vnitra.“

§ 36 odst. (5)

§ 36odst. (5) „Nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.“

Zde je zákonodárcem stanovena subjektivní lhůta na 6 měsíců, během které může osoba žádat o náhradu škody. Počátek běhu lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený získal vědomost o škodě, tj. kdy se prokazatelně dozvěděl, že na jeho úkor ke škodě došlo a uplatňuje se žádostí u příslušného orgánu, ve které musí být vypsané co nejvíc specifické důvody, pro které osoba náhradu uplatňuje. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 ze dne 22. 10. 2009: „Počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními (§ 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení) u příslušného orgánu krizového řízení se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích a důvodně uplatnit u soudu. Na počátek běhu této doby nemá vliv průběh ani výsledek jednání či soudního sporu, který poškozený vede s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění.“

V případě, že právnická nebo fyzická osoba neuplatní svůj nárok ani v objektivní lhůtě (stanovené pro výjimečné případy) 5 let od vzniku škody, ztrácí své právo na náhradu škody. Nejedná se jenom o zánik nároku na náhradu, ale i práva samotného.

Uplatnění nároku na náhradu škody

Poslední věc, kterou je velice důležité zmínit je rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1422/2016 ze dne 27.5. 2016, které stanoví, že v případě, že si fyzická nebo právnická osoba bude uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, nesplňuje zákonnou podmínku pro osvobození od soudních poplatků, protože se ze strany státu nejedná o nezákonné rozhodnutí, nebo nesprávný úřední postup.

Vymáhání náhrady škody

Odhadnout, jak dlouho bude trvat vymáhání náhrady škody od státu v souvislosti s krizovým zákonem a na jakou výši bude pak náhrada stanovená, je velice těžké. Vyhlášení nouzového stavu na celé území státu na tak dlouhou dobu v dějinách České republiky nemá obdoby, stejně jako situace, do které staví fyzické a právnické osoby.

Neváhejte se na nás obrátit ohledně škod, vzniklých během krizové situace. Kontaktujte nás, váš problém je naší starostí.

Oddlužení – novela insolvenčního zákona

V únoru 2017 byl podpisem prezidenta republiky završen legislativní proces první ze dvou novel insolvenčního zákona, jež byla publikována ve Sbírce zákonů 3. března 2017 jako zákon č. 64/2017 Sb. Revizi insolvenčního zákona pak doplňuje druhá novela, která je v současné době projednávána Poslaneckou sněmovnou v prvním čtení jako sněmovní tisk č. 1030. Jednou z hlavních oblastí, na kterou se obě novely zaměřily, je řešení úpadku oddlužením. V tomto příspěvku se pokusíme odpovědět na otázky, jaké změny lze v této oblasti očekávat od již schválené novely účinné od 1. července 2017 a jak může ovlivnit insolvenční řízení případné schválení druhé připravované novely.

Účinky platné novely insolvenčního zákona v oblasti oddlužení

První ze změn, kterou přinesla již platná a účinná novela insolvenčního zákona, je změna v systému přidělování případů jednotlivým insolvenčním správcům. Před novelou platil postup, kdy insolvenční soudy určovaly správce insolvenčního řízení podle seznamů vedených u okresních soudů. To vedlo některé insolvenční správce k tomu, že za účelem získání většího počtu případů zakládali své provozovny ve více okresech, čímž získávali větší nápad případů. Nově budou tyto seznamy vedeny podle soudů krajských, navíc se do nich bude zapisovat pouze jedna provozovna insolvenčního správce, což by mělo vést k tomu, že insolvenční správci upustí od hromadného zakládání reálně nefungujících provozoven.

Významnou změnu v procesu oddlužení zaznamenala od 1. července i úprava týkající se schůze věřitelů. Novelizován byl § 47 odst. 1 insolvenčního zákona, který upravuje její svolávání. V případě oddlužení nově půjde věřitelskou schůzi svolat, pokud o to požádá nadpoloviční většina všech věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí zároveň nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek. Takto zvolená právní úprava je opět reakcí na faktický stav, kdy se věřitelé svolávaných schůzí téměř neúčastní. Cílem je snížit počet svolávaných schůzí jen na případy, kdy si to přeje kvalifikovaná většina věřitelů. K tomu je vhodné doplnit, že stejný počet hlasů věřitelů vyžaduje též svolání schůze věřitelů za účelem projevení souhlasu dle ust. § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, kterým věřitelé schvalují způsob oddlužení.

Novela se dále dotýká také oblasti podávání návrhu na oddlužení. Dlužník může podat insolvenční návrh navrhující řešení jeho úpadku oddlužením pouze tehdy, jde-li o právnickou nebo fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání, právnická osoba nadto nesmí být považována za podnikatele. Ustanovení § 389insolvenčního zákona stanoví z tohoto pravidla tři výjimky, přičemž změny doznala výjimka vztahující se k udělení souhlasu s oddlužením ze strany věřitele. Souhlas věřitele se bude nově předpokládat, pokud věřitel svůj nesouhlas nevyjádří nejpozději spolu s přihláškou pohledávky, přičemž své stanovisko je povinen odůvodnit. Druhou změnou v této oblasti usilující o zvýšení ochrany dlužníků představuje ust. § 390ainsolvenčního zákona. To stanoví, že návrh na oddlužení může sepsat a podat se souhlasem dlužníka pouze advokát, notář, soudní exekutor, insolvenční správce nebo tzv. akreditovaná osoba (tj. osoba, které bylo uděleno povolení k poskytování služeb ve věcech oddlužení ministerstvem spravedlnosti). Toto ustanovení cíleně míří na praktiky společností, které těžily z neznalosti dlužníků a za poměrně vysoké částky jim připravovaly mnohdy nekvalitní návrhy na povolení oddlužení. Nově může návrh vypracovat pouze osoba, jejíž kvalifikace byla určitým způsobem osvědčena. Za tyto služby v oblasti oddlužení nesmí akreditované osoby přijímat od dlužníků odměnu ani náhradu nákladů, advokáti a oprávněné osoby mohou požadovat odměnu a náhradu nákladů v maximální výši 4.000 Kč bez DPH (při oddlužení manželů až 6.000 Kč). Výjimka z tohoto ustanovení se uplatní v případě, má-li dlužník právnické nebo ekonomické vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu nebo složil-li dlužník zkoušku insolvenčního správce a dále v případech, kdy taková osoba jedná za právnickou osobu.

Poslední zmíněnou novinkou je povinnost insolvenčního správce podle ust. § 410 insolvenčního zákona zajistit pro účely přezkoumání přihlášených pohledávek stanovisko dlužníka na osobní schůzce. Termín schůzky je přitom povinen sdělit dlužníkovi alespoň sedm dní předem, místem setkání nemusí být pouze sídlo nebo provozovna insolvenčního správce.

Otázky projednávané novely insolvenčního zákona

Přestože návrh další změny insolvenčního zákona projednává Poslanecká sněmovna teprve v prvním čtení, již se potýká s poměrně častou kritikou, a to nejen ze strany věřitelů, do jejichž práv nejvíc zasahuje. Chystaná novela předně mění způsoby provedení oddlužení. Jako způsob provedení oddlužení zůstává zachováno zpeněžení majetkové podstaty, při provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře počítá novela nově rovněž se zpeněžením majetkové podstaty. Tohoto způsobu provedení oddlužení se týká zřejmě nejrazantnější změna. Za současné právní úpravy oddlužení končí v případě, že dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Chystaná novela rozšiřuje případy, kdy dojde ke splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Dlužník splní své povinnosti, jestliže splatí nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši či jestliže v době tří let od schválení oddlužení splatí nezajištěným věřitelům alespoň 50 % jejich pohledávek (nebo v době pěti let alespoň 30 % pohledávek). Konečně dojde ke splnění oddlužení také v případě, že po dobu sedmi let od schválení oddlužení není oddlužení dlužníka zrušeno, což znamená, že podmínky oddlužení budou splněny též v případě, kdy dlužník uhradí méně než 30 % svých pohledávek. Toto pravidlo tak dává možnost dosáhnout na oddlužení i dlužníkům, kteří nesplní požadavek na zaplacení poměrné části pohledávek.

Mezi další úpravy insolvenčního práva patří možnost insolvenčního soudu přerušit oddlužení plněním splátkového kalendáře až na jeden rok, povinnost dlužníka připojit k návrhu na oddlužení čestné prohlášení, ve kterém se zaváže zejména řádně platit pohledávky svých věřitelů a plnit veškeré povinnost dle insolvenčního zákona. Ustanovení § 36 insolvenčního zákona se doplňuje o odst. 3 a 4, ve kterých je rozšířena informační povinnost insolvenčního správce vůči věřitelským orgánům. Insolvenční správce je povinen jim nejméně jednou za rok předat písemnou zprávu o plnění povinností dlužníka, dále věřitele bez zbytečného odkladu po splnění oddlužení informuje o této skutečnosti v písemné zprávě. Dále má tato novela v plánu rozšířit důvody, pro které může insolvenční soud zamítnout návrh na povolení oddlužení (např. pokud dlužník již dříve při navrhování oddlužení projevil nepoctivý záměr nebo pokud vezme svůj návrh na povolení oddlužení zpět).

Ve svém souhrnu tyto změny znamenají posílení práv dlužníků, to se ale děje na úkor práv věřitelů. Závěrem si lze tedy položit důvodnou otázku, zda zákonodárce při přípravě této novely neopomněl zohlednit stěžejní zásadu insolvenčního řízení – rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů.

Neváhejte se proto obrátit na Advokátní kancelář CIKR, kde Vám rádi s dalším postupem poradíme.