Svěřenské nástupnictví je jako institut dědického práva upraveno v ustanovení § 1512 a násl. Občanského zákoníku. Svěřenského nástupce je možné povolat v závěti stejně jako náhradníka a je to osoba, na níž přechází dědictví po smrti primárního dědice nebo za jiných závětí stanovených podmínek. Rozdíl mezi náhradnictvím a svěřenským nástupnictvím je zejména v tom, že u náhradnictví se dědic dědicem prakticky nestává, jelikož ztratí způsobilost být dědicem ještě před smrtí zůstavitele a pozůstalost tak připadne rovnou náhradníkovi. Oproti tomu u svěřenského nástupnictví zůstavitelem povolaný dědic pozůstalost skutečně nabývá, je však v rozsahu této pozůstalosti omezen při pořizování pro případ své smrti nebo jiné právní skutečnosti (např. ukončení studia) tím, že tuto pozůstalost následně nabývá svěřenský nástupce.

Zůstavitelem povolaný dědic, označovaný jako přední dědic, může být limitován co do rozsahu nakládání s majetkem ze zůstavitelovy pozůstalosti. To záleží na tom, zda zůstavitel výslovně umožní přednímu dědici volně nakládat se zděděným majetkem po dobu života nebo ne. V případě, že zůstavitel přednímu dědici volné nakládání neumožní, je přední dědic ve vztahu k tomuto majetku pouhým poživatelem.

Pokud je přední dědic pouhým poživatelem je jeho právem užívat služebnou věc pro svou vlastní potřebu a potřebu své domácnosti, brát ze služebné věci všechny plody a užitky, dále má právo na veškeré výnosy věci, a to pravidelné i nepravidelné a má právo být zapsán ve veřejném seznamu jako vlastník služebné věci. Přednímu dědici také náleží poměrný příspěvek od svěřenského nástupce na to, co on jako přední dědic plnil na zůstavitelovy dluhy nebo nepominutelnému dědici na povinný díl. Přední dědic není oprávněn majetek z dědictví zcizit ani zatížit, jelikož jeho povinností je šetřit podstatu služebné věci a uchovat ji pro svěřenského nástupce, proto přední dědic potřebuje pro zcizení či zatížení věci souhlas svěřenského nástupce. Zákon ale upravuje dvě situace, které tvoří výjimku z tohoto zákazu. První výjimkou je situace, kdy přední dědic vykonává svá práva a plní své povinnosti s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí, a je nucen věc zcizit nebo zatížit, pak je možné souhlas svěřenského nástupce nahradit soudem. V případě druhé výjimky se souhlas svěřenského nástupce vůbec nevyžaduje a to proto, že přední dědic chce věc zcizit nebo zatížit za účelem úhrady zůstavitelových druhů.

Svěřenský nástupce se dědicem stává v tzv. následném řízení o pozůstalosti po splnění podmínky, na kterou je jeho dědictví navázáno. Svěřenský nástupce má v rámci následného řízení o pozůstalosti práva dědice a může tak uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti. Pokud tak učiní, bude se pozůstalost sepisovat ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva. Pro ocenění aktiv a pasiv pozůstalosti je rozhodný den, kterým pominulo odsunutí dědického práva. Za účelem ochrany práva na aktiva pozůstalosti umožňuje zákon svěřenskému nástupci požádat předního dědice (resp. notáře) o sestavení inventáře. Inventář je kompletní přehled dědictví, které přední dědic po zůstaviteli nabyl. Na základě uvedeného je možné posoudit, zda přední dědic nevybočil z rámce práv a povinností poživatele. V případě, že se svěřenský nástupce domnívá, že došlo ke krácení jeho vlastnického práva, má právo domoci se u soudu ochrany proti excesům ze strany předního dědice. Poté, co svěřenský nástupce nabude dědictví, je aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody proti svému předchůdci nebo proti jeho dědicům.