Víte, jaké jsou základní svobody vnitřního trhu EU a jaký je jejich význam?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Víte, jaké jsou základní svobody vnitřního trhu EU a jaký je jejich význam?

Volný přístup k vnitřnímu trhu Evropské unie je zcela zásadní výhodou plynoucí z našeho členství v Unii. Jeho úprava a základní východiska jsou obsažena v I. hlavě třetí části Smlouvy o fungování evropské unie (dále jen „SFEU“). Konkrétní definici pak obsahuje článek 26 odst. 2: „Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv.“ Zde můžeme spatřit čtyři hlavní principy vnitřního trhu. V zásadě se tedy jedná o jakýsi prostor, ve kterém nesmí docházet k žádné diskriminaci mezi členskými státy na základě jejich státní příslušnosti.

 

Svobodný pohyb zboží

Zboží je definováno v Soudním dvorem EU v rozsudku C-7/68 Komise v. Itálie jako: „Výrobky, které mohou být ocenitelné v penězích a mohou být předmětem obchodní transakce.“ Z této velmi široce pojaté definice jsou však z logického důvodu na základě čl. 346 SFEU vyjmuty zbraně, které se řídí jiným režimem. Hlavními předpoklady svobodného pohybu zboží jsou pak celní unie, zrušení množstevních omezení (a opatření s rovnocenným účinkem) a zákaz daňové diskriminace. Zjednodušeně lze říci, že v rámci EU jsou plošně zakázány nejen všechny tarifní překážky obchodu (tj. dovozní/vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jako cla), ale i ty netarifní (tj. množstevní omezení a ORUKO). Toto se v konečném důsledku zásadně promítne na dostupnosti a cenně obchodovaného zboží.

 

Svobodný pohyb osob

Další zásadní svobodou je svoboda pohybu osob. Ta prošla poměrně rozsáhlým vývojem, kdy z pouhé ekonomické svobody pohybu pracovníků nakonec Maastrichtskou smlouvou vznikl až institut občanství EU. Na jeho základě má každý občan právo se svobodně pohybovat a pobývat na území jiného členského státu. Stejné právo náleží i jejich rodinným příslušníkům, a to nezávisle na jejich státní příslušnost či členství v Unii. Podrobnou úpravu lze nalézt v článcích 20 a 21 SFEU, v V. hlavě Listiny základních práv EU, a nakonec i v tzv. pobytové směrnici 2004/38/ES, jež obsahuje komplexní soubor práv a povinností migrujících občanů EU. Tato svoboda velmi úzce souvisí i se svobodným pohybem služeb, jakožto dalším základním principem vnitřního trhu EU.

 

Svobodný pohyb služeb a svoboda usazování

Obě tyto svobody se vztahují na volný provoz podnikatelské činnosti na území jiného státu Unie v národním režimu – tedy za stejných podmínek jako mají občané daného státu. V rámci svobody pohybu služeb tedy může například český advokát dočasně vykonávat své služby v Německu, a to v zásadě ve zcela rovném postavení jako by měl v ČR. Jedná se však pouze o dočasný a nahodilý výkon podnikatelské činnosti. Při výkonu činnosti dlouhodobé a pravidelné je už nutné hovořit o svobodě usazování. Ta nám umožňuje nejen trvale podnikat na území jiného státu Unie, ale dokonce si zde i zřídit pobočku či dceřinou společnost.

Svoboda pohybu kapitálu

Poslední základní svobodou je pohyb kapitálu. Ten lze pak dále dělit na pohyb plateb, který byl základním předpokladem vzniku společného trhu a pohyb investičního kapitálu (svoboda investování), jemuž se liberalizace dostalo až koncem 80. let. O významu této svobody svědčí i fakt, že jakékoli svévolné omezení pohybu kapitálu je zakázáno nejen mezi členskými státy, ale podle článku 63 SFEU platí i na vztahy mezi členským státem Unie a třetími zeměmi.

 

Možnosti omezení těchto svobod

Tyto základní svobody však lze ze zákonem stanovených důvodů omezit. Zpravidla se jedná o výjimky uvedené přímo v zakládacích smlouvách (tedy primárním právu EU) nebo opřené o tzv. kategorické požadavky veřejného zájmu jednotlivých členských států. Těmi mohou být například ochrana života a zdraví lidí a zvířat, veřejná bezpečnost nebo ochrana národního kulturního pokladu. Tyto požadavky následně musí projít testem proporcionality, který provádí Soudní dvůr EU. Stanovisko Soudního dvora je v této situaci takové, že veškeré svobody vykládá extenzivně, zatímco jakákoli jejich možná omezení vykládá restriktivně. Tím je nastaven dlouhotrvající trend neustálého rozšiřování svobod vnitřního trhu.

Homeschooling – Co to je a jak o něj zažádat?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Homeschooling – Co to je a jak o něj zažádat?

Individuální vzdělávání žáka, často též označováno jako domácí výuka nebo homeschooling, je jedním ze zvláštních způsobů plnění povinné školní docházky, upraveným v § 41 zákona č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“). Ačkoli tato forma výuky není v České republice úplnou novinkou, zatím není příliš hojně využívanou alternativou k tradičnímu způsobu základního vzdělávání, jako tomu je například v zemích západní Evropy nebo USA.

 

Zákonné podmínky

Žádost o individuální vzdělávání žáka podává jeho zákonný zástupce řediteli školy, kde je žák zapsán k plnění povinné školní docházky. Ten pak na základě správního uvážení rozhodne o jeho povolení. Ředitel žádosti vyhoví, jsou-li splněny zákonné podmínky stanovené školským zákonem. Jsou v zásadě čtyři:

  • Závažné důvody pro individuální vzdělávání
    • v praxi velmi volný a široký výklad slova „závažné“, jelikož kromě šikany ve škole nebo vrcholového sportování dítěte sem například spadá i příslušnost k státem regulované církvi či pouhá nedůvěra rodičů v úroveň vzdělání poskytovaném na dané základní škole
  • Zajištění podmínek pro individuální vzdělávání
    • zejména materiální a ochrany zdraví
  • Osoba, která bude vzdělání zajišťovat má dosažené potřebné vzdělání
    • zde je zásadní rozdíl mezi vzděláváním na první a druhém stupni základní školy

první stupeň 🡪 střední vzdělání s maturitní zkouškou

druhý stupeň 🡪 vysokoškolské vzdělání

  • Zajištění vhodných učebnic a učebních textů
    • Seznam těchto učebnic, nejedná-li se učebnice se schvalovací doložkou ministerstva podle § 27 školského zákona, se připojuje k žádosti

Jelikož zde ředitel školy rozhoduje jakožto správní orgán, je přípustné případné soudní přezkoumání takového rozhodnutí.

 

Náležitosti žádosti

Žádost řediteli musí být písemná a obsahovat všechny nezbytné informace pro posouzení splnění zákonných podmínek. Kromě běžných identifikačních údajů dítěte (jméno, příjmení, rodné číslo a trvalé bydliště) a výše zmíněných údajů, zde musí být uvedena délka období, po které má být žák individuálně vzděláván, doklady o splnění potřebné úrovně vzdělání osoby zajišťující domácí výuku, popis prostředí ve kterém má být dítě vzděláváno, vyjádření školského poradenského zařízení a další skutečnosti, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání žáka. Touto poměrně širokou paletou podmínek se v první řadě sleduje zájem na ochraně řádného rozvoje dítěte a za jejich plnění odpovídá jeho zákonný zástupce.

Kontrola studia a ukončení individuálního vzdělávání

Na konci každého pololetí dochází k přezkoušení žáka z příslušného učiva ve škole, ve které je zapsán k plnění povinné školní docházky. V případě, že žáka nelze hodnotit nebo ve druhém pololetí neprospěje, má ředitel školy povinnost individuální vzdělávání ukončit. Totéž platí i pro případ neplnění dalších podmínek, které stanovuje školský zákon. Z tohoto můžeme zcela jednoznačně vnímat primární zájem na ochraně kvality vzdělávání dítěte, které nemá ukončenou základní školní docházku.

 

Výhody individuálního vzdělání

Rozhodně nelze hovořit o tom, že by homeschooling byl jednoznačně lepší formou klasické výuky ve škole anebo naopak. Je však její důležitou alternativou a má své zásadní uplatnění v mnoha případech. Největší výhodou je samozřejmě velká míra individuálního přístupu, který může plně zohledňovat vlastnosti a schopnosti žáka a přizpůsobit se jeho tempu. Je zde také mnohem snazší výkon dohledu nad jeho studiem. V neposlední řadě může tato forma vzdělávání pomoci i lidem, kteří mají z důvodů špatné dopravní infrastruktury problémy se do školy každý den dopravit. Stinnou stránkou však může být určitá izolace jedince od jeho vrstevníků. Neuškodí tedy tento kontakt zajistit skrze různou volnočasovou aktivitu.

Projev advokátky: hranice mezi svobodou projevu a profesní odpovědností

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Projev advokátky: hranice mezi svobodou projevu a profesní odpovědností

V nedávném případu, který se zabýval samotný Nejvyšší správní soud, se dostal do středu pozornosti kontroverzní projev advokátky. Tento příběh nejen vyvolává otázky o hranici mezi soukromým názorem a profesní odpovědností, ale také osvětluje napětí mezi svobodou projevu a povinnostmi spojenými se stavovskými předpisy, kterými jsou advokáti vázáni. Podívejme se podrobněji, jak tento případ odráží komplexní vztah mezi právem na vyjádření názoru a profesními standardy advokátů.

 

Průběh případu

Nejvyšší správní soud se nedávno zabýval případem advokátky, která, kromě své právnické praxe, aktivně působí v politickém dění. Její kontroverzní projev před tureckým velvyslanectvím, ve kterém vyjádřila ostrou kritiku, vedla Česká advokátní komora k udělení pokuty ve výši 25 000 Kč za údajné snížení důstojnosti advokátního stavu. Nicméně, Městský soud v Praze rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že projev nesouvisel s výkonem advokacie.

V dalším vývoji událostí se NSS zabýval kasační stížností České advokátní komory, která tvrdila, že advokátka snížila důstojnost advokátního stavu nevhodným chováním. Avšak, Nejvyšší správní soud neshledal souvislost mezi projevem a výkonem advokacie. Zákon o advokacii, platný v době incidentu, nezakazoval veškerá jednání advokátů, ale pouze taková, která mají přímou souvislost s výkonem advokacie.

Závěr

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v tomto případě zdůraznil rozdíl mezi soukromými projevy advokátů a jejich profesní odpovědností. Podle soudu není možné posuzovat soukromé projevy advokátů jako součást výkonu advokacie, pokud tyto projevy nepřímo nesouvisí s jejich právnickou praxí. Tento rozsudek poskytuje důležitou interpretaci vztahu mezi svobodou projevu a profesní odpovědností advokátů a zároveň chrání jejich právo na politické angažovanosti mimo oblast práva.

Jak vznikne svěřenský fond?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Jak vznikne svěřenský fond?

Svěřenský fond je forma správy majetku, který jeho vlastník vyčlenil za určitým účelem do správy druhé osobě, kterým je svěřenský správce. Fond zakládá tento původní vlastník, ale okamžikem svěření do rukou správce přestává být nadále vlastníkem a ztrácí nad majetkem svou přímou kontrolu. Tento vyčleněný majetek již nemá svého vlastníka a je spravován správcem, který za stanovených podmínek předává plody či užitky z majetku obmyšlené osobě, tedy osobě, v jejíž prospěch má být z fondu plněno.

 

Struktura svěřenského fondu

V struktuře svěřenského fondu hrají zpravidla roli tři osoby:

  • Zakladatel – ten, který vyčlenil svůj majetek za nějakým účelem do svěřenského fondu
  • Svěřenský správce – je jmenován a odvoláván zakladatelem a má za úkol spravovat a rozmnožovat majetek svěřenského fondu a zároveň naplňovat jeho účel
  • Obmyšlený – ten, který má práva na plnění ze svěřenského fondu, určuje ho zakladatel, popř.  svěřěnský správce.

Svěřenským správcem může být i zakladatel nebo obmyšlený, ale svěřenský fond v takovém případě musí mít ještě dalšího správce a správci musejí jednat společně. Činnost svěřenského správce navíc podléhá dohledu Ministerstva spravedlnosti. Svěřenský správce musí ministerstvu pravidelně podávat zprávy a ministerstvo si může navíc vyžádat i další informace. Základní povinností svěřenského správce je držet a spravovat majetek s péčí řádného hospodáře.

 

Založení svěřenského fondu

Založit svěřenský fond lze jak za život, tak pro případ smrti. K založení svěřenského fondu je nutné vytvořit statut fondu, který obsahuje označení svěřenského fondu, označení majetku, vymezení účelu, podmínky pro plnění, údaje o době trvání, určení obmyšleného, počet svěřenských správců a způsob jejich jednání.  Statut svěřenského fondu musí být sepsán ve formě veřejné listiny, nejčastěji notářského zápisu, a jejím sepsáním dojde k založení svěřenského fondu. Svěřenský fond vzniká zápisem do evidence svěřenských fondů, ale je zřízen až okamžikem, kdy svěřenský správce přijme pověření k jeho správě. Vznik svěřenského fondu může také nastat ke dni smrti zůstavitele, pokud byl zřízen pro případ smrt, v takovém případě je do evidence zapsán až po svém vzniku. Evidence svěřenských fondů je vedená Ministerstvem spravedlnosti a je veřejně nepřístupná, čímž je zajištěna ochrana majetku ve svěřenském fondu.

Svěřenský fond musí mít vlastní označení, které nesmí být zavádějící a zaměnitelné s jiným svěřěnským fondem. Označení svěřenského fondu musí obsahovat slova „svěřenský fond“ a vyjadřovat účel založení fondu. Dle účelu svěřenských fondů zákon rozlišuje soukromé a veřejně prospěšné svěřenské fondy.  V praxi se lze setkat také s rozdělením typů svěřenských fondů a to na osobní, rodinný, obchodní, charitativní a investiční. Svěřenský fond může být v průběhu své existence doplňován i jinými osobami než zakladatelem, tyto osoby se ale nestávají zakladateli a nenabývají práva z toho pramenící. 

 

Zánik svěřenského fondu

Svěřenský fond a jeho správa zaniká uplynutím doby, splněním účelu nebo rozhodnutím soudu. Pokud se jedná o svěřenský fond se soukromým účelem, může dojít k zániku i v případě, že se všichni obmyšlení vzdají práva na plnění z fondu. Po zániku je majetek ze svěřenského fondu vydán obmyšlenému, pokud ten není tak zakladateli a když není žádný z nich, tak tento majetek připadne státu.

Víte, jaký je rozdíl mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Víte, jaký je rozdíl mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení

Smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení i úrok z prodlení nastupují v případě, že dlužník neplní řádně a včas. Hlavním smyslem těchto dvou institutů je sankcionovat prodlení dlužníka se splněním povinnosti. Přestože je funkce těchto institutů velmi podobná, jsou zde podstatné rozdíly, které je třeba znát.

 

Vznik smluvní pokuty a úroku z prodlení

První rozdíl mezi těmito instituty se týká jejich vzniku. Úrok z prodlení je zákonným nástrojem, který věřitele sankcionuje v případě splnění zákonných podmínek, kterými jsou prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu, odpovědnost dlužníka za prodlení a splnění všech povinností ze strany věřitele. Naopak smluvní pokuta musela být mezi stranami sjednána, jak ostatně pramení i z jejího názvu. Z logiky věci tak plyne, že smluvní pokutu a její výši si musely smluvní strany ujednat předem. Rozdíl oproti úroku z prodlení je navíc to, že smluvní pokuta se může vázat i k nepeněžitému plnění. 

Oba tyto instituty hrají roli v případě neplnění hlavního závazku, avšak ne oba jsou jeho příslušenstvím. Zatímco úrok z prodlení je vždy příslušenstvím pohledávky a lze přiznat i do budoucna, smluvní pokuta je v podstatě vedlejším závazkem závislým na hlavním závazku. Smluvní pokuta je závislá na hlavním závazku v době jejího vzniku, kdy bez hlavního závazku ji není možné sjednat, avšak po vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty se smluvní pokuta stává samostatnou pohledávkou a představuje samostatné majetkové právo, které trvá i po zániku hlavního závazku. 

 

Výše smluvní pokuty a úroku z prodlení

Výše úroku z prodlení je ve formě zákonného úroku z prodlení stanovena nařízením vlády, avšak pokud si strany výši úroky z prodlení ujednají smluvně, má dle občanského zákoníku přednost sjednaná výše úroku z prodlení. Občanský zákoník pro úrok z prodlení neupravuje výslovný limit, avšak případná nepřiměřenost se posuzuje dle korektivu základních zásad soukromého práva. Smluvní pokutu si strany mohou sjednat jako jednorázovou fixní částku nebo jako procento či podíl z ceny věci, které se smlouva týká. Smluvní pokuta může být jednorázová i opakující se. V případě nepřiměřené výše ujednané smluvní pokuty, má soud tzv. moderační právo, kdy může na návrh dlužníka smluvní pokutu snížit.

 

Promlčení

V neposlední řadě se tyto instituty liší také v plynutí promlčecí lhůty, která je u obou 3 roky, není-li sjednáno jinak. V případě úroků z prodlení začíná promlčecí lhůty plynout dnem následujícím po splatnosti jistiny, a to jednorázově jako celek. U smluvní pokuty běží promlčecí lhůta u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně. Navíc v případě smluvní pokuty má věřitel možnost se domáhat zaplacení smluvní pokuty i po úspěšně uplatněné námitce promlčení hlavní pohledávky, pokud na ni vzniklo právo před promlčením hlavní pohledávky.

 

Úrok ze smluvní pokuty a z úroku z prodlení

Zajímavostí určitě je, že ze samotného úroku z prodlení lze sjednat další úrok z prodlení tzv. úrok z úroku. Naopak u smluvní pokuty tento další úrok z prodlení nemusí být sjednán a vzniká ze zákona. Důležité je také vědět, že smluvní pokuta nahrazuje náhradu škody, tzn., že v případě sjednané smluvní pokuty již nevzniká nárok na náhradu škody, a to ani v případě, že vzniklá škoda převyšuje smluvní pokuty. Strany si zde ale mohou sjednat, že sjednání a uhrazení smluvní pokuty se nijak nedotýká nároku na náhradu škody.  V případě úroků z prodlení se tyto započítávají na náhradu škody a je tak možné jen nahrazení škody převyšující výši úroků z prodlení, opět je zde ale možnost, aby to bylo stranami sjednáno jinak.

 

Souběh smluvní pokuty a úroku z prodlení

Závěrem je důležité upozornit na skutečnost, že je možný souběh těchto institutů, kdy sjednání pokuty nevylučuje úroky z prodlení, avšak v takovém případě je stále důležité hledět na přiměřenost takového ujednání.