Svému dítěti můžete dát i jméno, které v ČR neexistuje

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Svému dítěti můžete dát i jméno, které v ČR neexistuje

Líbilo by se Vám pro Vaše nejmenší nějaké cizokrajné jméno, ale nejste si jistí, že Vám jej na matrice schválí? Pojďme se společně podívat na to, jaká jsou omezení při výběru jména dítěte. 

 

Obecné pravidlo

Právní úpravu jména a příjmení obecně najdeme v zákoně o matrikách, jménu a příjmení, kdy ustanovení § 18 tohoto zákona stanovuje, že jméno, popř. jména a příjmení dítěte se do matriky zapíší podle souhlasného prohlášení rodičů. Nezáleží, zda rodiče toto souhlasné prohlášení učiní již v porodnici nebo přímo na matrice, důležité je, že se rodiče na jménu dítěte shodnou. Pokud by se totiž rodiče do jednoho měsíce od narození dítěte nedohodli, bude jméno dítěte určovat soud z úřední povinnosti. 

Obecným pravidlem pro výběr jména dítěte pak je, že do matriční knihy je možné zapsat jakékoliv existující jméno, dokud bude ve správné pravopisné podobě. 

 

Omezení

Svoboda rodičů při vybírání jména však není bezmezná. Zákon upravuje řadu omezení, těmi jsou, že:

– dítěti lze zapsat pouze dvě křestní jména a ta nesmí být stejná (z tohoto pravidlo existuje výjimka pouze pro cizince, tzn. děti, které nemají občanství ČR a jejichž rodiče mají v ČR pouze trvalý pobyt) 

– nelze zapsat jména zkomolená, zdrobnělá nebo domácká

– osobě mužského pohlaví nelze zapsat ženské jméno a obráceně (výjimkou jsou jména, která nejsou jednoznačně ženská či mužská jako např. René nebo Alex)

– mají-li sourozenci společné rodiče, nemohou mít tito sourozenci stejná jména

– jméno nemůže být smyšlené, tj. musí existovat někde na světě

 

Postup při výběru cizojazyčného jména

Ze zákona nevyplývá zákaz vybrat dítěti jméno, které v ČR neexistuje. Zákaz se totiž vztahuje pouze na jména smyšlená a tedy celkově neexistující nikde na světě. Pokud však chtějí rodiče své dítě pojmenovat jménem, které v ČR není známé, ale je například používané v jiné cizí zemi, zákon jim to umožňuje, nebudou to ale mít tak jednoduché, jako rodiče, které by pro dítě vybrali tradiční české jméno.

Rodiče budou totiž muset matričnímu úřadu doložit, že jméno existuje, popř. jaká je jeho správná pravopisná podoba. Toto se dokládá posudkem, který může být zpracován pouze pověřeným soudním znalcem nebo odbornou institucí pověřenou soudním znalectvím, jako je například Ústav pro jazyk český.

Vypracování takového znaleckého posudku zadává a hradí sám žadatel o zápis vybraného cizího jména do matriky. Jeho zpracování je zpoplatněno a stojí kolem 600 – 1200 Kč. Pokud byste však nějaké exotičtější jméno pro své dítě zvažovali, je třeba mít na paměti, že zpracování znaleckého posudku bude trvat kolem 30 dní a je proto vhodné jej nechat vypracovat již s předstihem než se dítě narodí.

Vaše advokátní kancelář CIKR.

Úspěšný případ – Výlučná péče otce

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Úspěšný případ – Výlučná péče otce

Pomohli jsme klientovi získat jeho nezletilou dceru do výlučné péče.

Klient se obrátil na naši advokátní kancelář ve snaze změnit péči o svou nezletilou dceru z původní střídavé péče, která mu byla soudem uložena předchozím rozhodnutím na péči výlučnou. Klient se domáhal svěření nezletilé dcery do jeho výlučné péče především s ohledem na přání jeho dcery, která má k otci bližší vztah než k matce a která u něj tráví čas raději než u matky. Dosavadní střídavá péče dceři nevyhovovala. Důkladným právním i faktickým zhodnocením a precizně vypracovaným návrhem na změnu péče se nám podařilo dosáhnout změny péče otce ke své nezletilé dceři z péče střídavé na výlučnou.

Mimo péče bylo nezletilé dceři našeho klienta také stanoveno vyšší výživné zohledňující i potencionální příjmy matky nezletilé.

Řízení ve věcech péče o nezletilé patří mezi velmi citlivá a rodiče i děti citelně zasahující řízení. Jejich správné uchopení vyžaduje nejen bezchybnou znalost právních předpisů, ale i schopnost správně aplikovat platné právo na konkrétní situace a orientaci v nejnovější judikatuře.

Advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner nabízí profesionální služby v oblasti rodinného práva a náš tým je připraven být Vám oporou. Pokud se tedy nacházíte v obdobné situaci a trápí Vás péče o dítě, výživné dítěte nebo styk s nezletilým, neváhejte a obraťte se na nás.

Policista nemůže požádat o prokázání totožnosti bez důvodu

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Policista nemůže požádat o prokázání totožnosti bez důvodu

Co přesně se rozumí pod pojmem prokázání totožnosti? Kdy Vás může příslušník Policie k prokázání totožnosti vyzvat? A jak by taková výzva měla vypadat? Na tyto i další otázky si odpovíme na následujících řádcích.

Prokázání totožnosti

Obsah pojmu prokázání totožnosti přibližuje svou definicí zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR ve svém ustanovení § 63 odst. 1, dle kterého jde o prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození a v případě potřeby také adresy místa trvalého pobytu, adresy místa pobytu nebo adresy bydliště v zahraničí, rodného čísla a státní příslušnosti. 

Tento zákon také jako základní zásadu uvádí, že rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti.

Pojďme se nyní podívat, za jakými účely tedy zákon umožňuje ztotožňování osoby ze strany Policie.

Zákonné důvody pro výzvu k prokázání totožnosti

Důvody, na základě kterých může policista vyzvat osobu k prokázání totožnosti, jsou vymezeny zákonem jako následující.

Je možno ztotožňovat osobu:

  • podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku,
  • zdržující se v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky,
  • bezdůvodně se zdržující v bezprostřední blízkosti policií chráněného prostoru nebo v místě, z něhož lze tento prostor účinně ohrozit,
  • od níž je požadováno vysvětlení,
  • odpovídající popisu hledané nebo pohřešované osoby,
  • vstupující do policií chráněného objektu nebo prostoru anebo do místa, kam je policistou zakázán vstup, nebo z tohoto objektu, prostoru anebo místa vycházející,
  • která má na místě veřejně přístupném zbraň a je důvodné podezření, že zbraně může být užito k násilí nebo pohrůžce násilím,
  • zdržující se v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo přestupku, k požáru anebo jiné mimořádné události,
  • která má být předvedena na žádost příslušného orgánu podle jiného právního předpisu,
  • která je oznamovatelem podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku,
  • na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat osobě, která o prokázání totožnosti požádala, nebo
  • při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti.

Typické je například ztotožnění osoby cestující, která nepředložila platný cestovní doklad na základě žádosti revizora.

Výzva policisty

K tomu, co by mělo být obsahem výzvy policisty k prokázání totožnosti, se ve svém nálezu
II. ÚS 1022/21 z roku 2021 vyjádřil Ústavní soud. 

Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že výzva k prokázání totožnosti představuje mimo jiné i zásah do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení člověka a z tohoto důvodu je nutné, aby policista tuto výzvu činící, poskytl dotyčnému odůvodnění, které výzvu legitimizuje. Musí být vždy jasné, s ohledem na specifické a jedinečné okolnosti každého případu, k ochraně jakého konkrétního veřejného zájmu je identifikace osoby nezbytná. Nestačí, pokud by policista například jako odůvodnění pouze odkázal na příslušné ustanovení zákona nebo uvedl obecný zákonný důvod pro ztotožnění osob. Policista by měl naopak osobě poskytnout takové odůvodnění, aby mohla sama seznat přípustnost zásahu. 

Pro ilustraci, pokud by např. policista chtěl ztotožnit osobu pro podezření ze spáchání přestupku, měl by vysvětlit, o jaký přestupek se jedná a proč padá podezření právě na ztotožňovanou osobu.

Povinnost nosit u sebe občanský průkaz

Na závěr je nutno také dodat, že je třeba rozlišovat mezi povinností prokázat svou totožnost a povinností nosit u sebe občanský průkaz. Mnoho lidí se domnívá, že je jejich povinností nosit občanský průkaz stále u sebe, tato domněnka je však mylná. Při výzvě k prokázání totožnosti je možné se prokázat i jakýmkoli jiným dokladem, jakým je například řidičský průkaz nebo cestovní pas.

Pokud byste měli jakékoli další otázky či měli pocit, že příslušník Policie překročil při Vašem ztotožňování svou pravomoc, neváhejte se obrátit na odborníky z naší advokátní kanceláře, kteří jsou Vám k dispozici.

Reklamace zkažené dovolené – TN.cz

Reklamace zkažené dovolené: JUDr. Pavel Kiršner, LL.M. poradil, na co máme nárok a jak postupovat – TN.cz

“Za jakých podmínek mohou klienti cestovních kanceláří získat kompenzaci za dovolenou pokaženou nejen živelnými pohromami? Jak rychle je dobré se s problémem na kancelář obrátit? Koho máme v případě přírodní katastrofy na dovolené informovat jako prvního? Na tyto a další otázky diváků odpovídal advokát Pavel Kiršner.”

VIDEO ZDE

Jak správně sjednat smluvní pokutu?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

 Jak správně sjednat smluvní pokutu?

Věřitel může na úkor dlužníka posilovat své postavení buď cestou zajištění nebo utvrzení závazku. Velice oblíbenou formou utvrzení závazku je smluvní pokuta. Smluvní pokutou rozumíme ujednání ve smlouvě, které zakotví dlužníkovu povinnost dodatečného plnění vůči věřiteli, pokud dlužník poruší nějakou povinnost plynoucí ze smlouvy. V praxi si tento institut můžeme představit například tak, že pokud v rámci smlouvy o dílo nepředá zhotovitel dílo objednateli do ujednané doby, vznikne mu povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši například 0,2 % z ceny díla za každý den prodlení. V kontextu smlouvy o dílo může být možná matoucí používání slova dlužník, neboť zhotovitele díla si totiž typicky jako dlužníka nepředstavujeme. V terminologii občanského zákoníku se však dlužníkem rozumí každá osoba, která má v rámci závazku vůči věřiteli nějakou povinnost. Věřitel je naopak osoba, která má vůči dlužníku nějaké právo. V kontextu smlouvy o dílo jsou tedy zhotovitel i objednatel oba zároveň dlužníky a věřiteli.

V případě, že Váš dlužník poruší smluvní povinnost, nemusíte mít strach, že budete muset prokazovat jeho nedbalost či úmysl, abyste se domohli náhrady této újmy. Smluvní pokuta bude muset být uhrazena i v případě, kdy dlužníkovo jednání, které k porušení smluvní pokuty směřovalo, nebylo zaviněné. Jedná se tedy o objektivní odpovědnost. Zákonodárce zde tedy dává značný důraz na smluvní zásadu závaznosti. 

I přesto že to zákon umožňuje, důrazně nedoporučujeme sjednávat smluvní pokutu ústně. Prokazovat uzavření takového ujednání je totiž v praxi často značně náročné až nemožné. Doporučujeme naopak smluvní pokutu sjednat přímo ve smlouvě anebo ji případně ke smlouvě doplnit písemným dodatkem.

Zajímavým ustanovením je § 2050 občanského zákoníku, které stanovuje, že v případě, kdy je ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel nárok na náhradu škody, která mu vznikla porušením smlouvy. Před sjednáním smluvní pokuty je tedy dobré si důkladně rozmyslet, zda potenciální škoda nebude přesahovat výši ujednané smluvní pokuty. Náhrady škody byste se totiž už nedomohli. Toto ustanovení má však dispozitivní povahu, lze jej vyloučit a dohodnout se, že ujednání smluvní pokuty nevylučuje právo na náhradu škody ve výši přesahující smluvní pokutu, nebo dokonce v plné výši.

Výše smluvní pokuty musí být přiměřená. Odpověď na otázku, jaká výše smluvní pokuty je přiměřená, může být problematická. Přiměřenost smluvní pokuty se totiž liší případ od případu. V určitých případech může být přiměřená dokonce i výše 1 % z dlužné částky za jeden den. Záleží na výši dlužné částky, ze které se smluvní pokuta vypočítává. Obecně lze však říci, že sporná výše smluvní pokuty začíná od 0,5 % dlužné částky za den prodlení. Tuto výši bychom Vám tedy nedoporučili přesáhnout.

Ve sporných případech může soud výši smluvní pokuty přiměřeně usměrnit.

 

Vaše advokátní kancelář CIKR.

Táboření mimo vyhrazená místa je zakázáno

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Táboření mimo vyhrazená místa je zakázáno

My Češi jsme po světě mimo jiné známí svou láskou k turistice. Není divu, neboť naše hustá síť turistických tras, které jsou opatřeny nejlepším turistickým značením na světě, přímo vybízí k pěším výletům. Ruku v ruce s turistikou jde naše národní vášeň pro outdoorové aktivity včetně táboření. Zkušený táborník se však občas setká s tím, že po postavení stanu a spokojeném usnutí přijde majitel lesa nebo hajný a ten ho z jeho místa často agresivně vypudí. Kolem zákonné úpravy táboření koluje spoustu nepravdivých mýtů. Chtěli bychom tedy v rámci tohoto článku uvést na pravou míru, jak se to s právní úpravou táboření skutečně má. 

Co se týče táboření v lese, tak zde zákonná úprava bohužel pro táborníky příliš příznivá není. Lesní zákon se v § 20 vyjadřuje jasně: V lesích je zakázáno kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa. Tato „vyhrazená místa“ určuje vlastník lesa a v praxi jsou většinou vyznačena tabulemi, které popisují, jaké konkrétní činnosti jsou v daném úseku povoleny. Problém tohoto ustanovení nastává u definice pojmu „táboření“. Jelikož se tomuto tématu soudy neměly možnost rozsáhle věnovat, tak tento pojem bohužel judikatorně vyjasněn nemáme. Určitá vodítka k výkladu tohoto pojmu nám však přináší stanovisko ministerstva životního prostředí č.j. 410/1114/96: tábořením se rozumí souhrn různých činností umožňujících vícedenní pobyt v přírodě spojený s přenocováním, a to obvykle ve stanech (stavění stanů, příprava stravy, hygiena, likvidace odpadků atd). Tábořením je tedy jednání, které dlouhodobý pobyt i jen pouze umožňuje. Fakticky na místě více dní však člověk strávit nutně nemusí. 

Vedle pojmu táboření ještě však rozlišujeme pojem „nocování“, který můžeme definovat jako jednorázové přespání bez znaků dlouhodobějšího pobytu. V praxi si pod tímto pojmem můžeme představit spaní pod širým nebem, bivakování nebo třeba spaní v hamace. Jsou to činnosti, které v lese nezanechávají žádné trvalé stopy. Tento typ přespávání v přírodě zakázán není. I přes strohou judikaturu k této problematice existuje rozhodnutí Městského soudu v Praze, které potvrzuje, že tzv. „bivakování“ (tedy spaní pouze ve spacím pytli s podložkou pod širým nebem) nepodléhá nutnosti povolení.  

Co se týče táboření ve volné přírodě (mimo lesy), tak zde problematika úpravy táboření chybí. Můžeme zde tedy uplatnit tzv. zásadu legální licence, která zní: „Co není zakázáno, je povoleno.“ Zákon pouze upravuje volný přístup do krajiny, která je ve vlastnictví státu nebo samosprávného celku. Při výkonu práva „volného přístupu“ je však potřeba respektovat zájmy vlastníka pozemku. V případě táboření by pak mohlo být dovozováno, že se jedná o zásah do životního prostředí, a tudíž není v pojmu „volný přístup do krajiny“ obsaženo. Výklad v tomto směru není zcela jasný. Na druhou stranu, pokud budete ve volné přírodě pouze nocovat a ne tábořit, pak se jednoznačně o zásah do krajiny nejedná. 

Co se týče táboření v CHKO a Národních parcích, tak zde je potřeba se řídit bližšími podmínkami, které typicky můžeme nalézt na webových stránkách předmětné chráněné oblasti. 

S tábořením se pak pojí i další aktivity, které zákon nějakým způsobem reguluje. Rozdělávání ohně je v lese (mimo vyhrazená místa) zakázáno. Mimo les je možné zapalovat oheň pouze minimálně ve vzdálenosti 50 m od lesa. Povolený je ale sběr klestí (dříví s nejširším průměrem 7 cm), hub a lesních plodů.

Aktualita – Černé stavby v mezidobí stavebních zákonů

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Aktualita – Černé stavby v mezidobí stavebních zákonů

 

Dne 1. 7. 2023 nabývá účinnosti zcela nový stavební zákon, který byl vypracováván již od roku 2018. Přestože se většiny lidí tento nový stavební zákon fakticky dotkne kvůli svému přechodnému období až 1. 7. 2024, přinášíme Vám informace o několika zásadních změnách v procesu povolování černých staveb, pro Vaše posouzení možností legalizace těchto staveb.

Ačkoliv nový stavební zákon přináší mnoho nového s cílem usnadnit výstavbu stavebníkům a digitalizovat celý proces, stavební zákon též výrazně omezuje možnosti dodatečného povolování staveb, které vznikly bez patřičného povolení, či v rozporu s tímto povolením. První zásadní změnou na úseku černých staveb je nový institut stavebního zákona, tzv. „maximální doba stavby“. Stavební zákon si klade za cíl též zneškodnit problém s rozestavěností staveb, a to tak, že k samotnému stavebnímu povolení se nově váže lhůta v délce deseti let ode dne platnosti stavebního povolení. Pokud stavební záměr nebude v této době dokončen (oproti předchozí úpravě stačilo výstavbu ve lhůtě 2 let zahájit), je možné prodloužení této lhůty, avšak toto prodloužení je podmíněno novému posuzování stavebního záměru podle podmínek v době tohoto prodloužení. Je tedy možné, že u stavebního záměru, který nebyl po dobu deseti let dokončen, nebude možné kvůli např. novému územnímu plánu, stavební uzávěře, či změně stavebních předpisů prodloužit lhůtu pro jeho dokončení, a tedy se ze stavebního záměru stane černá stavba.

Kromě nového důvodu černé stavby specifikovaného výše, i samotné podmínky dodatečného povolování černých staveb se výrazně mění. Změnu sebou přináší změna běžných povolovacích procesů stavebních záměrů, která se u černých staveb uplatní obdobně. Tedy i osoby, které zhotovily svoji stavbu tzv. „na černo“, budou benefitovat z této nové, jednodušší úpravy. Jednodušším se tento proces stává zejména integrací původního stavebního a územního povolení do jednoho řízení, a dále povinností stavebních úřadů z vlastní činnosti opatřovat závazná stanoviska dotčených orgánů na úseku jednotlivých chráněných zájmů, jako například v oblasti ochrany přírody a krajiny, ochrany lesa či požární bezpečnosti.

Nový stavební zákon však s sebou přináší nové podmínky, za kterých černou stavbu dodatečně povolit nelze. Nově lze černá stavba dodatečně povolit pouze za předpokladu, že stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiných právních předpisů, nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu a v poslední řadě stavebník uhradil pokutu za přestupek za to, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, pokud byla uložena.

Pokud tedy stavební záměr nesplňuje například odstupové vzdálenosti od okolních staveb, nedisponuje dostatečným počtem parkovacích stání, či ke stavebnímu záměru nevede zpevněná přístupová komunikace, nelze tento stavební záměr dodatečně povolit. Z tohoto ustanovení však existuje výjimka, kterou představuje souhlas ostatních účastníků řízení (zejména sousedů). Pokud účastníci dají svůj souhlas s tímto stavebním záměrem, považuje se tento požadavek za splněný. Souhlas je však možno až do vydání stavebního povolení ze strany účastníka řízení odvolat.

Původně záměr nového stavebního zákona obsahoval jako jednu z podmínek dodatečného povolení stavby též dobrou víru stavebníka. Posuzování dobré víry stavebníka by však výrazně snížilo možnosti stavebníků pro dodatečné povolení staveb, když by stavebníci museli prokazovat, že měli důvodně za to, že jejich stavba buďto úřední povolení nevyžaduje, nebo že jejich stavební záměr je v souladu s vydaným rozhodnutím. Od tohoto požadavku však bylo upuštěno, avšak není vyloučeno, že nový stavební zákon neprojde v této oblasti v následujícím roce dalšími změnami.

Je tedy nyní na samotných vlastnících, zdali sami upozorní na svoji černou stavbu stavební úřad a pokusí se ji legalizovat podle staré, do 1. 7. 2024 účinné úpravy, kdy je možné dodatečné povolení záměru i s rozhodnutím o výjimce z obecných požadavků na výstavbu, nebo zdali vyčkají, co prakticky přinese dne 1. 7. 2024 nový stavební zákon.

Jak se bránit proti vydědění?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Jak se bránit proti vydědění?

Řešíte v rodině dědictví a dozvíte se, že jste byli vyděděni. Co z právního hlediska vydědění znamená? Koho lze vydědit, z jakých důvodů a dá se proti vydědění nějak bránit? Na následujících řádcích si přiblížíme, co si pod institutem vydědění představit, kdy jej lze použít a jaké jsou způsoby obrany proti němu.

Vydědění

Dle ustanovení § 1646 an. občanského zákoníku je vyděděním vyloučení nebo zkrácení práva nepominutelného dědice na jeho povinný díl, a to ze zákonných důvodů. Toto vymezení však není pro přehledné zorientování se v problematice dostačující. Pojďme si jej tedy rozebrat, a pojmy jako je nepominutelný dědic, povinný díl a zákonné důvody si blíže vysvětlit.

Nepominutelní dědicové a povinný díl

V rámci dědického práva lze dědice rozdělit na dědice pominutelné a dědice nepominutelné. Do kategorie nepominutelných dědiců spadají děti zůstavitele, a pokud tyto nedědí, tak sem spadají i jejich děti. Pominutelnými dědici jsou pak všichni ostatní. 

Nepominutelné dědice, jak už sám název napovídá, nelze pominout, mají totiž právo na povinný díl z pozůstalosti. Povinný díl z pozůstalosti by se dal vyjádřit jako peněžitá částka, která odpovídá hodnotě takového dílu z pozůstalosti, na který by nepominutelný dědic měl právo, pokud by se postupovalo dle zákonné dědické posloupnosti. V případě, že je nepominutelný dědic nezletilý, má právo na tři čtvrtiny dílu pozůstalosti, který by mu ze zákona připadl, naproti tomu zletilý dědic má právo na jednu čtvrtinu zákonného dílu z pozůstalosti.

Pro lepší představitelnost si uveďme příklad. 

Zemře Adam, otec rodiny, který má manželku Annu a dvě děti, nezletilého Aloise a zletilou Emu. Zanechá po sobě platnou závět, ve které jako dědice povolá svou manželku a nejlepšího kamaráda Petra. 

Pokud by neexistovala úprava povinného dílu pro nepominutelné dědice, pozůstalost by si rovným dílem rozdělili Petr a Anna. V naší právní úpravě, která však nepominutelné dědice a povinné díly zná, by bylo třeba rozdělit pozůstalost jinak, protože dvě děti Adama by musely dostat povinný díl, a to bez ohledu na to, že se o nich Adam ve své závěti nezmínil. 

Výpočet povinného dílu je pak jednodušší, než se zdá. Ema, Alois a Anna, tedy děti a manželka zůstavitele, by dle zákonné posloupnosti spadali do první dědické třídy a pozůstalost by si tudíž rozdělili mezi sebe na 3 díly, 1/3  pozůstalosti by byla zákonným dílem každého z nich. Nezletilý Alois by ze své 1/3 získal 3/4, tedy dohromady 3/12 (tj. 1/4) pozůstalosti. Zletilá Ema by ze své 1/3 získala  1/4, tedy 1/12 pozůstalosti. Z pozůstalosti by po rozdělení povinných dílů zbylo 8/12 a ty by si rozdělili Anna s Petrem, jak to zamýšlel v závěti Adam, každý z nich by tedy dostal 4/12 (tj. 1/3) pozůstalosti. 

Děti Adama by tedy dědily přesto, že je Adam za své dědice v závěti nepovolal. Pokud by si Adam přál, aby Alois a Ema nedědili vůbec nebo dědili méně, musel by je vydědit. Vydědit lze tedy pouze nepominutelné dědice, neboť nikdo jiný ze zákona nutně dědit nemusí. Vydědění však také není úplně svévolné. V zákoně je přesně stanoveno, z jakých důvodů lze nepominutelného dědice vydědit. Pokud by se stalo, že bude nepominutelný dědic vyděděn pro jiný, než stanovený důvod bude vydědění neplatné a nepominutelnému dědici nárok na povinný díl vznikne.

Důvody pro vydědění

Důvody pro vydědění, které zákon umožňuje, jsou dle ustanovení § 1646 občanského zákoníku čtyři, a to, že nepominutelný dědic:

  1. Byl odsouzen za trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze
  2. Neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi
  3. Neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem
  4. Vedl trvale nezřízený život

Dále může zůstavitel nepominutelného dědice tzv. překročit a povinný díl zůstavit přímo dětem nepominutelného dědice. K tomuto by se mohl uchýlit ve chvíli, pokud by hrozilo, že nepominutelný dědic pro své potomky nezanechá ani povinný díl, protože je příliš zadlužen nebo se chová marnotratně.

Jak se proti vydědění bránit?

Pokud by nepominutelný dědic se svým vyděděním nesouhlasil a mezi ostatními dědici by bylo sporné, zda došlo či nedošlo k jeho platnému vydědění, odkázal by notář nepominutelného dědice, aby své právo na povinný díl uplatnil žalobou u soudu. Rozhodovat o takové žalobě by notáři nepříslušelo, protože dědické řízení je řízením nesporným a u tvrzeného neplatného vydědění by šlo o spornou záležitost a musel by ji tudíž projednat soud. Lhůtu k podání této žaloby stanoví notář, nesmí ji však stanovit kratší než 2 měsíce. Aby byl nepominutelný dědic se svou žalobou úspěšný, bude muset tvrdit a prokázat, že důvod k vydědění nebyl pravdivý.

Pokud by však mezi dědici bylo nesporné, že důvody vydědění nebyly dány, nemusí se žaloba podávat a přímo notář v dědickém řízení může rozhodnout, že neprávem vyděděný potomek se stal dědicem zůstavitele. 

Pokud byste měli k postupu obrany proti vydědění další dotazy nebo jste potřebovali pomoc s formulací žaloby proti platnosti vydědění, neváhejte se obrátit na odborníky z naší advokátní kanceláře.