Jak získat příspěvek na bydlení?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Jak získat příspěvek na bydlení?

Dopadá na Vás tlak narůstajících cen nájmů a výdajů za služby a energie spojené s bydlením? Představují pro Vás platby za bydlení nepřiměřené výdaje v poměru k Vašim příjmům? Je možné, že splňujete podmínky pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení. Pojďme se společně podívat, co příspěvek na bydlení vlastně je, komu nárok na takový příspěvek vzniká a jaké kroky je třeba podniknout k jeho úspěšnému získání.

Příspěvek na bydlení je jednou z dávek státní sociální podpory a jeho právní úpravu najdeme v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Účelem této dávky je přispět osobě či rodině při úhradě nákladů spojených s bydlením v situaci, kdy tyto náklady představují více než 30% rozhodného příjmu rodiny. Příspěvek pak pokrývá právě tu částku, která 30% příjmovou hranici rodiny převyšuje.

Kdo má na příspěvek na bydlení nárok? Ze zákona vyplývá, že nárok vzniká vlastníkovi či nájemci bytu či domu, ale i osobě, která byt užívá na základě služebnosti nebo podnájemní smlouvy. Příjmy všech osob tvořících jednu domácnost se sčítají, pokud tedy vznikne nárok na příspěvek na bydlení více osobám tvořících společnou domácnost, vzniká nárok pouze jedné z nich. Pojem společná domácnost se vykládá široce, spadají pod něj např. rodiny, druh a družka, matky samoživitelky, skupina studentů sdílících jeden byt, ale také jednotlivci. Rozhodné je, zda tyto osoby v bytě či domě fakticky společně bydlí.

Novinkou roku 2023 je, že nárok na příspěvek na bydlení pro období od 1. ledna 2023 do 31. prosince 2023 má také vlastník, který užívá k trvalému bydlení stavbu pro individuální či rodinnou rekreaci.

Náklady na bydlení pro účely přiznání příspěvku činní nájemné, je-li byt užíván na základě nájemní smlouvy. Pokud bydlíte v družstevním nebo ve vlastním bytě, počítají se místo nájemného tzv. srovnatelné náklady. Dále jde o náklady za plyn, elektřinu a náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, těmi se rozumí zejména náklady za dodávku tepla a poskytování teplé vody, dodávku vody z vodovodů a vodáren a odvádění odpadních vod, provoz výtahu, osvětlení společných prostor v domě, úklid společných prostor v domě, odvoz odpadních vod a čištění jímek, vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou a odvoz komunálního odpadu, případně náklady za pevná paliva.

Tyto náklady se stanoví jejich průměrem za kalendářní čtvrtletí bezprostředně předcházející kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na výplatu dávky prokazuje. To znamená, že v okamžiku, kdy o příspěvek žádám, dokládám pro účely výpočtu jeho výše své průměrné náklady za předcházejícího čtvrt roku.

Příspěvek na bydlení však není neomezený, aby nedocházelo k případům, že o něj budou žádat i osoby s vysokými příjmy, které bydlí v luxusních a drahých bytech. Je proto stanovena hranice tvořená tzv. normativními náklady na bydlení. Ty se liší dle místa bydliště a počtu osob v domácnosti. Pokud by vaše skutečné náklady na bydlení převyšovaly stanovené náklady normativní, bude se Vám výše příspěvku počítat pouze z nákladů normativních.

Jaké příjmy se do výše příjmů rozhodných pro výpočet příspěvku na bydlení započítávají? V první řadě je důležité si uvědomit, že jde o příjmy čisté. Konkrétně pak jde o plat či mzdu, výživné, porodné, rodičovský příspěvek, mateřskou, přídavky na děti, nemocenskou, ale také všechny typy důchodů či podpora v nezaměstnanosti. Jako příjmy se však naopak nezapočítávají příjmy ze zaměstnání Vašich nezaopatřených dětí.

Pokud by Vás zajímalo, na jakou výši příspěvku byste orientačně dosáhli, můžete využít kalkulačky, která je za tímto účelem k dispozici na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věci na tomto odkaze: https://www.mpsv.cz/web/prispevek/orientacni-vypocet-prispevku-na-bydleni

Jaké konkrétní kroky je třeba pro získání příspěvku podniknout? Aby Vám byl příspěvek na bydlení přiznán, musíte vyplnit a podat žádost o příspěvek na bydlení a k ní připojit potřebné dokumenty prokazující Vaše příjmy a výdaje na bydlení. Konkrétně bude třeba přiložit výplatní pásky či potvrzení od zaměstnavatele, rozsudek stanovující výživné, nájemní či podnájemní smlouvu, nebydlíte-li ve vlastním, jakož i doklad potvrzující výši nákladů na služby a doklad potvrzující výši nákladů na energie za předchozí měsíce. Pokud jste v daném měsíci obdrželi přeplatek či nedoplatek, přiložte k žádosti také jeho vyúčtování. Dále, pokud s Vámi bydlí další osoba starší 18 let, budete od ní potřebovat podepsat prohlášení o společně posuzované osobě a v případě, že je Vaše dítě studentem starším 15 let, budete potřebovat jeho potvrzení o studiu.

Orgán, u kterého se žádost o příspěvek na bydlení podává, je Úřad práce. Žádost pak lze podat osobně nebo online prostřednictvím formuláře, který je dostupný na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí pod tímto odkazem https://www.mpsv.cz/web/cz/prispevek-na-bydleni

Pokud bystě měli jakékoli dotazy či nejasnosti ohledně příspěvku na bydlení či postupu, jak jej získat, neváhejte se obrátit na odborníky z naší advokátní kanceláře.

Určení advokáta Českou advokátní komorou dle aktuální judikatury Ústavního soudu

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Určení advokáta Českou advokátní komorou dle aktuální judikatury Ústavního soudu

Dne 24. 1. 2023 vydal Ústavní soud nález Pl. ÚS 44/21, ve kterém konstatoval, že nárok na určení advokáta Českou advokátní komorou nemají pouze osoby, u kterých to odůvodňují jejich příjmové a majetkové poměry, ale i osoby, které si nemohou advokáta zajistit sami i z jiných než majetkových důvodů.

Městský soud v Praze podal návrh na zrušení ustanovení § 18c odst. 1 ve slovech „jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují“ zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem pro podání tohoto návrhu byla podaná žaloba u Městského soudu v Praze proti usnesení České advokátní komory, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní porady nebo právní služby. V daném řízení žalobkyně žádala Českou advokátní komoru o ustanovení advokáta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a svou žádost odůvodnila tím, že všichni advokáti, na které se obrátila, odmítli její zastoupení převzít. Žalobkyně nesplňovala podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci podle příslušných zákonných ustanovení a byla schopna a ochotna si zastoupení hradit sama, ale bohužel sama pro sebe nedokázala získat právní pomoc, když ji advokáti odmítali. Žalobkyně uvedla, že příjmové a majetkové poměry nejsou jediným důvodem pro určení advokáta Českou advokátní komorou. Česká advokátní komora však při rozhodování o žádosti musela rozhodovat v souladu s ustanovením zákona o advokacii, dle kterého je oprávněna určovat advokáty pouze k poskytování bezplatných právních služeb i za situace, že se žadateli nepodařilo najít advokáta, který by byl ochoten se věci ujmout. Na základě toho, ale došlo k omezení práva žalobkyně na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a to mělo dopad i na právo žalobkyně na právní pomoc upravené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Městský soud v Praze ve svém návrhu argumentoval primárně čl. 36 odst. 1 Listiny, ale Ústavní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu zdůraznil, že „nezbytným předpokladem pro garantování přístupu k soudu je právo na právní pomoc včetně práva na účinnou právní ochranu, které vede i k naplnění rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.“

Ústavní soud tak na základě výše uvedeného aplikoval na napadané ustanovení test proporcionality, ve kterém Ústavní soud obecně posuzuje střet základních práv a svobod s veřejným zájmem nebo s jinými základními právy, a dále to zda zásah do těchto práv sleduje legitimní cíl a je vůči tomuto cíli přiměřený. Napadané ustanovení v tomto testu neprošlo ani prvním krokem a Ústavní soud poukázal na skutečnost, že ani z důvodové zprávy k zákonu o advokacii neplyne žádný důvod, proč by nemohl být Českou advokátní komorou určen advokát i z jiných důvodů než nepříznivých majetkových poměrů. S ohledem na absenci legitimního cíle Ústavní soud nepostupoval k dalším krokům testu proporcionality a uvedl, že omezení možnosti určení advokáta ve smyslu § 18c odst. 1 zákona o advokacii představuje nepřípustnou libovůli. Závěrem tedy Ústavní soud vyslovil protiústavnost § 18c odst. 1 ve slovech „jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují“ a tuto část podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil. Vykonatelnost tohoto nálezu Ústavní soud odložil na 31. prosince, čímž poskytl zákonodárci čas pro možné přijetí ústavně konformní legislativní změny zákona o advokacii.

Jak řádně převést automobil na nového majitele?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Jak řádně převést automobil na nového majitele?

Naší smutnou zkušeností z praxe je, že lidé podceňují nezbytnost řádného postupu při převodu vozidla na nového vlastníka. Převod auta často probíhá pouhým vzájemným předáním klíčků a peněz. Zákonodárce však při převodu předpokládá o něco složitější postup, který má zabránit podvodným jednáním a zvyšuje transparentnost celého procesu. Při nesprávném převodu se často prodejce diví, že mu do schránky přijde tučná pokuta za přestupek, který byl spáchán vozidlem, které bylo už ale prodáno. V horším případě může být prodejce za nesprávný převod pokutován až do výše 50 000 Kč. Za řádnost tohoto procesu totiž prodejce odpovídá. V následujícím článku se pokusíme vyložit všechny podmínky, které musí být splněny, aby k úspěšnému a legálnímu převodu skutečně došlo.

Nejprve je samozřejmě nutné, aby se prodejce dohodl s kupujícím, a aby společně uzavřeli kupní smlouvu. Tato kupní smlouva nemusí mít povinně písemnou formu, ale důrazně Vám doporučujeme, aby písemná skutečně byla. Přejdete tím mnohým budoucím nepříjemnostem. V kupní smlouvě musí být dostatečně identifikováno vozidlo. Typicky by měla být uvedena značka, barva, model vozu, datum jeho registrace atp. Součástí smlouvy musí být také kupní cena vozidla a způsob jejího předání. Obsahem by mělo být také to, v jakém stavu bylo vozidlo předáno. Ve smlouvě nezapomeňte také dostatečně identifikovat kupujícího a prodávajícího. Navíc prodávající připojí prohlášení, že je skutečně majitelem vozidla.

Následně je potřeba zajít na registr řidičů, který lze nalézt na každém obecním úřadě s rozšířenou působností. Při návštěvě registru řidičů musí být přítomní prodejce i kupující. Možné je však i to, že kupující prodejci podepíše úředně ověřenou plnou moc, kterou ho k jednání na registru řidičů zmocní. S sebou si k převodu vezměte Vaší kupní smlouvu a vyplněnou přihlášku k registraci vozidla. Ta se dá ale vyplnit přímo u úředníka na registru. Dále je s sebou potřeba mít velký a malý technický průkaz, občanský průkaz nebo jiný doklad totožnosti a zelenou kartu nového majitele (doklad o zřízení povinného ručení). Kupující si tedy musí předem zajistit povinné ručení k předmětnému automobilu. Prodávající naopak své povinné ručení před převodem zruší. Nezapomeňte, že k převodu na úřadě musí dojít do 10 dnů od podpisu kupní smlouvy.

Převodu auta by také měla předcházet evidenční kontrola na STK. Účelem této prohlídky je zkontrolovat, zda reálný stav vozidla odpovídá technickému průkazu. Nově má tato evidenční kontrola platnost až do jednoho roku. Protokol o evidenční kontrole není dále nově nutné předkládat při zápisu o změně vlastníka, neboť si úřad tyto informace sám nalezne v informačním systému.

K vyřízení převodu bude potřeba zaplatit správní poplatek ve výši 800 Kč, pokud se jedná o automobil. V případě převodu motorky to bude 400 Kč. Navíc je potřeba zaplatit ekologickou daň, kterou je nutno uhradit, pokud předmětné vozidlo nesplňuje ekologické požadavky stanovené Evropskou unií. Kdo tyto poplatky zaplatí, záleží na dohodě mezi stranami.

Zrušení přísedících u soudu

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Zrušení přísedících u soudu

Pro některé záruka kontroly rozhodování soudců, pro jiné zase přežitek socialismu. Tzv. „soudci z lidu“ byli do našeho právního řádu zavedeni po druhé světové válce, na základě zákona o zlidovění soudnictví. Jednalo se o osoby bez právního vzdělání, které společně se soudci v rámci soudních senátů rozhodovali o výsledku soudních jednání. V těchto senátech tvořili dokonce většinu, takže mohli profesionální soudce pohodlně přehlasovat. Představovali tzv. „laický prvek“ československého soudnictví. Faktorem pro jejich výběr nebylo tedy právní vzdělání, nýbrž oddanost komunistické ideologii.

Institut lidového soudce však přežil rok 1989. Dělničtí soudci se přetransformovali na tzv. přísedící. Úpravu přísedících nalezneme dnes v zákoně o soudech a soudcích. Přísedící jsou voleni na čtyřleté volební období. Volbu provádí zastupitelstvo obce, ve které má přísedící působit. Soudce a přísedící mají i dnes rovné hlasy a mohou tedy soudce při rozhodování přehlasovat. V praxi k tomu dochází však relativně zřídka. V současnosti se s přísedícími můžeme setkat typicky v pracovněprávních záležitostech a trestních soudních jednáních.
Zrušení přísedících je opakovanou snahou mnoha vlád v rámci jejich funkčního období, které ale stále nedospělo ke zdárnému výsledku. Výjimkou není ani současná vláda. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek má ale snahu tento institut konečně poslat do propadliště dějin. S tímto návrhem se plně ztotožňují hlavně soudci, kteří s přísedícími obvykle nemívají nejlepší zkušenosti. Soudní rozhodování totiž v mnoha případech vyžaduje hluboké porozumění danému tématu a přísedící typicky potřebnou erudicí neoplývají. Ministr Blažek, a i někteří soudci, však zvažují možnost, že by přísedící mohli být v některých rozhodovacích oblastech zachováni. Příkladem může být rozhodování o nejzávažnějších zločinech v trestních věcech. Zde stále může mít vhled laika svou hodnotu.

Nedostatečný počet přísedících bývá často příčinou zbytečných průtahů v řízení. Soudci totiž v některých případech bez jejich spoluúčasti rozhodovat nesmí. O výkon práce přísedícího však často není zájem. Přísedící za jeden soudní den dostává pouze směšnou odměnu 150,- Kč, která zůstala nezměněna už od konce 20. století. Jedná se tedy pouze o jakousi čestnou pozici, která nepřilákává velké množství zájemců. Většinou se jedná o osoby důchodového věku, kdy vzhledem k jejich věku je pak problémem jejich častá pracovní indispozice, která dále zdržuje řádný průběh právního procesu.
Otázkou budoucnosti tedy zůstává, jestli bude tato vláda ta, která tento zakořeněný institut nakonec opravdu odstraní z českého právního řádu.

Jakým způsobem odstoupit od smlouvy uzavřené distančním způsobem?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Jakým způsobem odstoupit od smlouvy uzavřené distančním způsobem?

Smlouva je typ právního jednání, při kterém obě strany vyjadřují vůli být jejím předmětem vázány. Zákon ale upravuje určité situace, kdy může strana od smlouvy jednostranně odstoupit. Předmětný závazek je tímto aktem od počátku zrušen a zůstane tedy bez právních účinků. Úpravu tohoto právního institutu nalezneme v § 2001 a následujících ustanoveních občanského zákoníku.

V uvedeném případě lze odstoupit od smlouvy, pokud strana smlouvu podstatným způsobem poruší. Spotřebitelské právo však přináší i další možnosti, za kterých lze od smlouvy odstoupit. Důvodem pro tyto zákonné výjimky je snaha chránit spotřebitele ve vztahu k podnikateli, který v právním vztahu vystupuje jako profesionál. Jako na profesionála jsou na něj tedy kladeny vyšší požadavky a je mu v porovnání se spotřebitelem přiznáván nižší stupeň ochrany.

Abychom zjistili, zda můžeme odstoupit od smlouvy v uvedeném režimu, budeme muset nejdříve zjistit, zda je smlouva, kterou jsme uzavřeli, skutečně spotřebitelská.

Dle §1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelské smlouvy typy závazku, kdy spolu smlouvu uzavírá podnikatel a spotřebitel. Odpověď na otázku, kdo je všechno spotřebitel, nalezneme též v občanském zákoníku. Jedná se o osobu, která je člověkem, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Pojem podnikatel má na druhou stranu definic více. Hlavní definicí podnikatele je následující. Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Za podnikatele se považuje však i osoba, která je zapsána v obchodním rejstříku, má živnostenské oprávnění nebo uzavírá smlouvy v souvislosti se svou obchodní, výrobní nebo obdobnou činností. Pokud tedy spotřebitel a podnikatel dle výše uvedených definic spolu uzavřou smlouvu, jedná se o smlouvu spotřebitelskou.

Jedním z typů spotřebitelské smlouvy je smlouva uzavřena distančním způsobem. Jedná se tedy o smlouvu, která byla uzavřena na dálku. Příkladem tohoto způsobu uzavření smlouvy je kupříkladu smlouva uzavřená prostřednictvím dopisu, telefonického hovoru a v poslední době primárně prostřednictvím internetu.

Jakým způsobem a z jakých důvodů lze tedy od tohoto typu smlouvy odstoupit? Od uzavření smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem běží čtrnáctidenní lhůta, ve které může spotřebitel, bez udání důvodu, od smlouvy odstoupit. Pokud ale podnikatel navíc opomene spotřebitele o této možnosti odstoupení informovat, prodlužuje se lhůta na 1 rok a 14 dní.

Samotné odstoupení probíhá tak, že spotřebitel učiní prohlášení, že odstupuje od dané smlouvy a odešle podnikateli zboží, které je předmětem jejího plnění. Do 14 dnů od odstoupení má podnikatel povinnost vrátit spotřebiteli všechny peněžní prostředky, které při uzavření smlouvy spotřebitel vynaložil. Spotřebitel podnikateli odpovídá za zhoršení stavu zboží, pokud s ním bylo nakládáno jinak, než je nutné k seznámení se s povahou, vlastnostmi a funkčnosti předmětného zboží.

Občanský zákoník ale vypočítává určité smlouvy, od kterých tímto způsobem odstoupit nelze i přesto, že se jedná o smlouvy uzavřené distančním způsobem. Jedná se například o smlouvy o dodávce novin, dodávce zboží vyrobeného dle přání spotřebitele nebo o dodání zboží, které podléhá rychlé zkáze.

Soud nemůže odmítnout střídavou péči jen na základě obecných argumentů

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Soud nemůže odmítnout střídavou péči jen na základě obecných argumentů

Soud by neměl odmítnout střídavou péči pouze na základě obecných argumentů. K tomuto závěru dospěl nedávno Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 2. 2023 pod sp. zn. I. ÚS 3350/2022.

Muž, který je otcem nezletilého dítěte, se snažil získat střídavou péči o svého syna po rozvodu s matkou dítěte. Okresní soud mu neudělil střídavou péči pouze z důvodů, že dítě bylo útlého věku (tehdy 3 roky) a bylo silně citově vázáno na matku. Krajský soud tento rozsudek potvrdil. Otec proto podal ústavní stížnost, tvrdíc, že soudy nedostatečně odůvodnily, proč střídavá péče není vhodná. Ústavní soud se s ním shodl a zdůraznil, že obecné soudy by se měly vyvarovat paušálních argumentů proti střídavé péči a místo toho se soustředit na konkrétní okolnosti, které mohou střídavé péči bránit.

Soud by měl proto vždy rozhodovat na základě konkrétních okolností daného případu a předložených důkazů. „Za situace, kdy jsou kompetence obou rodičů pečovat o dítě rovnocenné a dítě má k oběma dobrý vztah, je nutné vypořádat se v rozhodnutí o péči s konkrétními okolnostmi, které stojí střídavé péči na překážku,“ uvedl Ústavní soud. To znamená, že soud musí zvážit všechny relevantní faktory, jako jsou potřeby a zájmy dítěte, schopnost a ochota obou rodičů poskytnout péči, jejich podmínky bydlení, vztah s dítětem a další faktory, které by mohly mít vliv na to, zda by střídavá péče byla vhodná. Pokud soud použije pouze obecné argumenty a neuváží konkrétní okolnosti případu, může to vést k nespravedlivému rozhodnutí.

Kdy tedy soud nemusí střídavou péči přiznat? Jedná se o situace, kdy by střídavá péče byla v rozporu se zájmy a potřebami dítěte. To znamená, že střídavá péče může být zamítnuta, pokud by mohla způsobit dítěti zbytečné emocionální nebo psychické problémy.

Existuje několik důvodů, proč by soud mohl zamítnout žádost o střídavou péči. Tyto důvody zahrnují:

Nevhodné životní podmínky jednoho nebo obou rodičů – pokud by jeden nebo oba rodiče nebyli schopni poskytnout dítěti zdravé a bezpečné prostředí, může soud zamítnout žádost o střídavou péči.
Neschopnost rodičů spolupracovat – střídavá péče vyžaduje, aby oba rodiče byli schopni spolupracovat a komunikovat, aby se zajistilo, že dítě bude mít stabilní a pozitivní zážitek z obou domovů. Pokud se rodiče nejsou schopni dohodnout na společném plánu péče, může to vést ke stresu pro dítě a soud může rozhodnout, že střídavá péče není v zájmu dítěte.
Vysoký stupeň konfliktu mezi rodiči – pokud existuje vysoký stupeň konfliktu mezi rodiči, může to negativně ovlivnit dítě a jeho schopnost přizpůsobit se střídavé péči. V takovém případě může soud opět rozhodnout, že střídavá péče není vhodná.
Zvláštní potřeby dítěte – pokud má dítě zvláštní potřeby, jako například zdravotní nebo vzdělávací potřeby, může soud rozhodnout, že střídavá péče by nebyla v jeho zájmu.

V každém případě však soud rozhoduje o přiznání střídavé péče v souladu se zájmy a potřebami dítěte, a to na základě důkazů a argumentů předložených oběma stranami. Obecné argumenty typu „útlý věk“, „citový vztah k matce“ či „vzdálenost rodičů“ u soudů již neobstojí.

Pokud se v této nebo podobné situaci nacházíte, neváhejte se na nás obrátit. Naši advokáti sledují aktuální vývoj a provedou Vás každou životní situací v rámci rodinného práva.

Chronické onemocnění bederní páteře jako nemoc z povolání

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Chronické onemocnění bederní páteře jako nemoc z povolání

Od začátku tohoto roku je účinné nařízení vlády č. 506/2021 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení doplnilo přílohu v kapitole II původního nařízení o položku 11. Právě tato položka nově označuje chronické onemocnění bederní páteře jako nemoc z povolání. Od 1. 1. 2023 je tak možné odškodňovat pacienty, kteří trpí poškozením páteře v důsledku přetěžování těžkou fyzickou prací.

Zvýšené riziko poškození bederní páteře je především u osob, které ručně manipulují s těžkými břemeny nebo opakovaně zaujímají nepřijatelné pracovní polohy trupu. Mezi práce, kterých se takovéto onemocnění bude týkat, bude patřit nejčastěji práce ve stavebnictví, při dobývání surovin nebo třeba práce ve zdravotnictví, při které dochází k pravidelnému zvedání pacientů a v důsledku toho k vysoké zátěži páteře.

Kritéria pro uznání chronického onemocnění bederní páteře jako nemoci z povolání jsou však velmi přísná, a tak se tato změna nedotkne velkého počtu zaměstnanců. Prokázání nemoci z povolání u konkrétního pacienta spočívá v naplnění několika podstatných klinických kritérií.

Pacientovi musí být diagnostikováno chronické onemocnění bederní páteře požadovaného stupně. Neurolog jednoznačně vyloučí jiné diagnózy jako hlavní příčinu onemocnění, např. úraz, vrozené vady apod. V tomto klinickém neurologickém vyšetření dochází k hodnocení 7 parametrů, na základě jejichž naplnění se určuje abnormalita zdravotního stavu i s ohledem na věk posuzované osoby z této abnormality, pak vyplývá stupeň onemocnění

Dále je třeba, aby prostřednictvím vyšetření magnetickou rezonancí byl potvrzen požadovaný stupeň nálezu na bederní páteři. V tomto vyšetření se hodnotí 5 parametrů opět i s ohledem na věk posuzované osoby.

K výše uvedenému je navíc nutné splnění tzv. předběžné podmínky:

nejméně 3 roky práce, při níž se pravidelně vyskytovalo časté ohýbání nebo úkony trupu při držení, zvedání a přemisťování těžkých břemen;
dlouhodobá pracovní neschopnost pro chronické onemocnění bederní páteře v celkovém trvání nejméně 12 měsíců.

Pokud jsou splněny výše sepsané podmínky a kritéria, je možné objednání pacienta k ověření nemoci z povolání na Středisko nemoci z povolání, které si následně zajistí posouzení pracovních podmínek krajskou hygienickou stanicí. Pokud budou pracovní podmínky na pracovišti postiženého splňovat kritéria pro vznik nemoci z povolání, dojde s velkou pravděpodobností k jejímu uznání ze strany Střediska nemocí z povolání. Po takovémto uznání chronického onemocnění bederní páteře jako nemoci z povolání, bude postižené/mu náležet náhrada jako u jiných nemocí z povolání.

Věděli jste, že je možné odvolat dar pro nevděk?

Novinky a zajímavosti od Advokátní kanceláře CIKR

Věděli jste, že je možné odvolat dar pro nevděk?

Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.

S darováním jako takovým jste se již pravděpodobně ve svém životě setkali. Víte ale, že dárce, či dokonce jeho dědic, může od darovací smlouvy pro nevděk obdarovaného odstoupit? Co si ale pod pojmem nevděk konkrétně představit?

Občanský zákoník uvádí, že obdarovaný musí dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížit tak, že zjevně poruší dobré mravy. Občanský zákoník ale rovněž právo odvolat dar pro nevděk rozšiřuje i na případy zjevného porušení dobrých mravů vůči osobě dárci blízké. Podstatné je v tomto případě, do jaké míry jednání obdarovaného vůči osobám dárci blízkým je způsobilé vyvolat oprávněný pocit vlastního ublížení.

Toto ustanovení má jistě v právním řádu své místo za předpokladu, že za bezplatné převedení vlastnického práva by měl dárce přirozeně očekávat určitou míru vděčnosti.

Pro posouzení, zda v konkrétním případě jde o nevděk, je nezbytné hodnotit ve vzájemném vztahu motiv dárce a rozsah darování (méně hodnotné dary vyžadují zpravidla i nižší stupeň vděčnosti) na straně jedné a pohnutku pro nevděk obdarovaného na straně druhé.

Nevděk se skládá ze dvou hledisek, a to z objektivního a subjektivního. Objektivní hledisko představuje zjevné porušení dobrých mravů. To je takové porušení dobrých mravů, které je na první pohled zřejmé, tedy nevzbuzující žádné pochybnosti.

Subjektivní hledisko spočívá ve skutečnosti, že přímo daný dárce musí jednání obdarovaného osobně jako újmu pociťovat.

Co se týče samostatného ublížení, tak je možné ublížení jak na psychické, tak na fyzické úrovni.

Je třeba si však pohlídat lhůtu, do kdy je možné odvolat dar pro nevděk. Občanský zákoník k tomuto jednání stanoví lhůtu jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru.

V případě, že by dárce právo odvolat dar uplatnil později, tj. nedodržel by stanovenou lhůtu jednoho roku a obdarovaný by to namítl, potom by soud k odvolání daru nepřihlédl.

Dále je možné, že dárce bude chtít obdarovaného nevděk prominout. Toto je výhradně osobním právem dárce, jelikož ten se může svobodně rozhodnout, zda bude dar požadovat zpět či nikoliv.

Rovněž je však potřeba uvést, že posouzení otázky, zda v konkrétním případě došlo k naplnění zákonných předpokladů pro odvolání daru pro nevděk, bude záviset na okolnostech konkrétních případů.

Závěrem, jak již bylo výše zmíněno, právo odvolat dar přechází na dárcova dědice, zabránil-li obdarovaný dárci v odvolání daru nebo zabránila-li v tom dárci vyšší moc. Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.